Nakupují v akci a pěstují zeleninu na zahradě. Zdražování zasáhlo i rodinu s pěti dětmi

Tím, jak se zvyšují ceny energií a potravin, také víc lidí vnímá svoji situaci jako horší. Čistě statisticky je to podle společnosti PAQ Research, která zpracovává pro Český rozhlas projekt Život k nezaplacení, každá šestá domácnost.

Neměli bychom ovšem zapomenout, že podle stejného průzkumu třetina domácností stále hodnotí situaci jako dobrou. A to i takové, u kterých byste to nepředpokládali. Kupříkladu sedmičlenná rodina Markových z Příbrami.

Nejstarší z dětí je jedenáctiletá je Magdaléna, následuje Barbora a Eliška|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Prostorná kuchyň rodinného domku nevypadá jako po výbuchu, což by se v rodině s pěti malými dětmi dalo čekat. Mrňousové jsou překvapivě klidní, za chvíli ale ztratí ostych a začíná být hlučno. Jejich matka Kateřina učí ve speciální škole.

„Dotklo se nás zdražování, to samozřejmě, ale jsme zvyklí se uskromnit. Tím, že máme zahradu, pár slepiček a králíků, učíme se hospodařit z toho, co je.“ Kateřina v pestrých šatech si mimoděk upraví krátce střižené vlnité vlasy, a stále se trpělivě usmívá.

Výchova pěti dětí ji naučila klidu. „Konečně jsem loni mohla jít po deseti letech mateřské do práce mezi lidi, to také člověka potěší.“

Tři pracovní úvazky

Na stěně visí velká rodinná fotografie, na které se tváří poněkud vážně otec Lukáš Marek. Moc se nepodobá vousatému tmavovlasému muži v námořnickém tričku, který sedí u stolu. Učí hudbu na několika školách v okolí.

„Mám tři různé úvazky, nějak vyjdeme.“ Plat dvou učitelů není žádné terno, ale Lukáš si nestěžuje. „Před pěti lety to byla bída, ale učitelé dostali v posledních letech přidáno, je to výrazně lepší.“

Děti skotačí po zahradě, Antonín ukazuje slepice a králíky a jedna z jeho mnoha sester trhá ještě nezralé jahody|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Dům ze dřeva Markovi dostavěli těsně před epidemií covidu a hypotéku budou splácet třicet let. „Naštěstí pozemek jsme měli. Kdybychom ho museli kupovat, tak nevím, jak by to dopadlo.“

Před domem leží obrovská hromada naštípaného dřeva, tady se topí v krbu, plyn zavedený není. „Přitápíme elektřinou a dřevo mi vydrží tak na šest let. Je tvrdé a vyšlo mě ještě celkem levně, šestnáct kubíků za dvacet čtyři tisíc.“

Děti už se osmělily a vyrážejí na zahradu. Bazén tu nemají a horké dny tráví doma nebo u tety, která bazén má. „U moře jsme nikdy nebyli,“ říká jedenáctiletá Magdaléna s vlasy jako princezna skoro až do pasu. „Ale třeba pojedeme za rok.“

Výlet k moři není pro tak velkou rodinu levná záležitost, to ale podle Kateřiny není jen otázka peněz. „Uhlídat tolik malých dětí u vody je problém. Je mi jasné, že bychom si tam vůbec neodpočinuli.“

Sedmičlenná rodina nebyla nikdy u moře, podle Kateřiny to není jen otázka peněz. Uhlídat tolik malých dětí u vody je problém|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Rodina tráví čas hodně pospolu, ale jak děti dorůstávají a začínají docházet na kroužky, stávají se z rodičů taxikáři. „Kolikrát musím naložit čtyři, abych jedno odvezla, kam potřebuju.“

Nákup podle seznamu a akce

Děti skotačí po zahradě, Antonín ukazuje slepice a králíky a jedna z jeho mnoha sester trhá ještě nezralé jahody. „Máme ředkvičky, hrášek, cukety a maliny,“ ukazuje Magdalena a směje se při otázce, jestli to musí jíst každý den.

Lukáš stojí pod švestkou a pozoruje cvrkot. „Ceny se zvedají, takže přemýšlíme, kde ušetřit. Když je v akci mléko, koupím deset balíků, ale to jsem dělal vždycky. Na nákupy dostávám od manželky seznam.“

Seznam je praktická věc, protože vaření pro velkou rodinu vyžaduje dlouhodobé plánování a Kateřina nechce vařit z polotovarů. Některé položky ze seznamu občas vynechává.

„Nekupujeme tolik zeleniny jako dřív. Děti nemají každý den k večeři maso nebo šunku. Snažíme se kupovat jenom to, co spotřebujeme. Abychom nic nevyhazovali. Naštěstí některé zbytky u nás můžou transformovat slepice na vajíčka.“

Lukáš působí spokojeně a přikyvuje tomu, co manželka říká. „Když si zrovna nemůžu koupit něco, na co bych měl zrovna chuť nebo náladu, tak co. Jedeme dál.“

Kateřina vezme do ruky nejmladší dceru Káču a říká, že je to dobré i pro výchovu, aby děti věděly, že některé věci si musí zasloužit. „Musíme si nějaké věci odpustit. Snažíme se ale, aby to tak vnímaly i děti. Přesto všechno si myslím, že se máme dobře.“