Na Wagnera a Strausse musí zpěvák dozrát, říká světoznámý barytonista Adam Plachetka

„Technika zpěvu, kterou se učíme, je určená především pro případy, kdy něco nefunguje. Když všechno funguje, není potřeba. V osmdesáti procentech představení nejste ve formě: špatně se vyspíte, něco špatného sníte, ale nikdo z publika nic nepozná,” popisuje své zkušenosti známý operní pěvec.

Hlas se neustále vyvíjí. Adam Plachetka, kterému je něco málo přes třicet, se tak může těšit na to, že jeho celosvětově oceňovaný basbaryton „dospěje” až mezi čtyřicátým a padesátým rokem.

„Půjde-li všechno dobře, měl by se hlas v ideálním případě rozvíjet do dalších rolí, například do dramatičtější polohy,” shrnuje. „Tím, jak se hlasivky používají, totiž nabývají na odolnosti. Proto mladí pěvci často zpívají Mozarta, který je k hlasu šetrnější, naopak by se neměli pouštět do Wagnera nebo Strausse.”

A nejde prý jen o to, že by Wagner nebo Strauss znamenali pro hlasivky o tolik větší nápor. „Zpěvák v dramatičtějších rolích potřebuje více zkušeností s prací na jevišti, orchestrem a akustikou. Snadno se totiž necháte strhnout, začnete na hlas tlačit - a to pro jeho vývoj není dobré.”

Lidský hlas přitom přirovnává k nitce: vyvíjí-li se dobře, začne se splétat do silného provazu. Budete-li za něj naopak silně tahat, nakonec svou „nitku” přetrhnete.

„I proto jsem věděl, že když na začátku mé kariéry přicházely nabídky z dost renomovaných operních domů na skvělé role, že by to v té době nebyla dobrá volba - že si na podobné role ještě musím počkat,” vzpomíná.