Na vysněnou fotku jelena jsem čekal 12 let. Fotit štěňata je oproti tomu hračka, říká k nové knížce o retrívrech Dan Materna

3. září 2023

Fotografku Veroniku Souralovou a fotografa Dana Maternu nespojuje pouze jejich povolání a soutěž Czech Press Photo, ale také láska ke psům. O životě zlatých retrívrů právě vydávají v pořadí již čtvrtou knížku. Jak vznikl nápad společně fotit a psát knihy o retrívrech? Kde se u nich vzala náklonnost k tomuto plemeni? A dokážou retrívři léčit?

Vaše nová knížka Štěňata na prázdninách s podtitulem Letní povídání se skřítky je určená pouze dětem?

Veronika: Je to knížka primárně pro děti, protože je plná fotografií krásných štěňat. Ale myslím, že je to spíše takové rodinné čtení. Skoro bych doporučovala vzít si ji večer s dětmi a přečíst si ji. Doufám, že to bude bavit i rodiče.

Čtěte také

Knížka volně navazuje na předchozí fotografickou knihu Když jsem byla štěně s podtitulem Dobrodružství slečny Růžové. Za pokračování může zájem čtenářů?

Veronika: Doufám, že se to takto dá říci. Knížky o psech, o retrívrech, kteří jsou velcí sympaťáci, se lidem líbí.

Dan: V pořadí je to už naše čtvrtá společná knížka o retrívrech. Ta první se jmenovala Já zlatý retrívr a vznikla vlastně tak trochu náhodou, protože já jsem si naše tehdejší tři psi fotil jen tak při našich společných zážitcích, na dovolených u moře a všude možně. A nakonec při nějaké diskusi s Veronikou z toho vznikl nápad udělat knížku. A pak jsme v tom volně pokračovali. Každá knížka ale vznikla více méně spontánně.

Není nic strašnějšího než fotit černého psa. Je to jako, když fotíte tmu...

Kde se u vás vzala náklonnost k tomuto plemeni?

Dan: Prvního retrívra jsem měl už někdy kolem roku 2000. Povahou je to fantastické, skvělé, chytré plemeno. Navíc se dobře fotí. Není nic strašnějšího než fotit černého psa. Je to, jako když fotíte tmu. U těch světlých retrívrů jsou krásně vidět grimasy, mimika. Bezvadné fotky vznikají i na sněhu.

Veronika: U nás v rodině je už třetí retrívr. Prvního jsme pořizovali, když byl náš syn hodně nemocný. Měl zánět mozkových blan a nevědělo se, jestli nebude mít trvalé následky. A protože pořád toužil po psovi, první, co jsem udělala, když jsem jela s touto informací z Bulovky, bylo, že jsem sedla k počítači a štěně zlatého retrívra mu koupila.

Čtěte také

Troufám si tvrdit, že se díky tomu vyléčil. Nejenom proto, že jsem s ním v nemocnici probírala, jaké to bude, když bude mít doma štěně. Ale potom, když se vrátil, a několik měsíců nesměl chodit do školy, nesměl se dívat na televizi, nesměl číst, tak ho štěně skvěle zabavilo.

Dan: Já bych k tomu ještě dodal, že s naší původní smečkou Oliverem, Tedíkem a Ruppertem jsme aktivně provozovali canisterapii a musím říct, že to funguje. Je to skvělá věc.

Neměli bychom zapomenout na Andreu Mišoňovou. To je kdo?

Veronika: To je moje rodná sestra, která knihu doprovodila perokresbami. Předchozí knihy byly vždycky čistě fotografické. Byly to v podstatě fotografie psů doprovázené kratšími příběhy, které postupně bobtnaly.

Tato knížka je jiná v tom, že se dělí na dvě části. Tři štěňata se svými psími rodiči jsou na chalupě v Krkonoších a prozkoumávají různé biotopy. Nejdříve se dostávají na louku, kde jim rodiče vysvětlují, jak se na louce čuchá, jak se hrabe, co se tam kolem nich děje. Pak se dostanou do lesa, do skal, k vodě.

A druhá část je fiktivní, kdy potkávají skřítky, kteří je dostávají do tajemného světa přírody. Vždy je to ve formě pohádky nebo dobrodružství, a protože Dan neuměl skřítky vyfotit, poprosila jsem svoji sestru, která je šikovná kreslířka, aby tyto příběhy se skřítky doprovodila perokresbami.

Čtěte také

Ono to dost koresponduje s jinými vašimi knihami, které souvisejí s přírodou. První se jmenovala Jeden den v mraveništi...

Veronika: Ano. Dohromady mám čtyři knížky o hmyzu. Povídání s motýly, Včelí domeček o včelách a poslední knížka je o broucích Příběhy z trávy. A tato knížka je vlastně takové prolnutí mé tvorby, jednak fotografie retrívrů a příběhy o psech a zároveň jsou tam prvky z mých hmyzích knížek, které mají vést děti k ochraně a k lásce k přírodě. Doufám, že to bude fungovat.

Texty vznikají tak, že jsou inspirovány fotkou, anebo se snažíte stylizovat fotografie podle nepsaných příběhů?

Veronika: Jde o oba případy. U prvních knih to bylo spíše tak, že Dan mi předložil velké množství fotografií a vyprávěl mi o nich. A protože se známe velmi dobře a jsme spolupracovníci, tak i hodně těch historek sama znám. Proto jsem spíše psala příběhy na míru fotkám. Postupem času, jak se naše spolupráce vyvíjí, je to někdy už i naopak. Nejdříve vymyslím příběh a Dan k tomu na míru vyfotí fotografie.

Jak složité je vyfotit klubko štěňat?

Dan: Je to jedna z nejkrásnějších věcí na světě. To se fotí samo. Opravdu. Věřte mi.

Já měl spíše pocit, že když chcete vyfotit nějakou sestavu, něco nastylizovat, že to zkrátka musíte vyčekat.

Dan: To platí obecně u jakéhokoli fotografování živých zvířat nebo přírody. Nejstrašnější věc pro fotografa přírody je právě to, když si nějakou scénu vymyslí. Zatímco Veronika je specialistka na hmyz, mě baví spíše větší zvířata, třeba jeleni. Teď mimochodem začíná jelení říje, což je největší svátek v české přírodě. 

A já jsem si jednou vymyslel, že chci vyfotit jelena, jak leze z vody, protože i jelen má stejný otřepávací reflex jako pes. Na tuto fotku jsem ale musel čekat 12 let, než se mi to povedlo zachytit...

Veronika: Já bych ráda rozporovala, že se klubko štěňat fotí samo. To vůbec není pravda, protože vyfotit štěňata, jak si společně hrají, je velmi složitá záležitost. Štěňata se strašně rychle hýbou, ale vy chcete mít na fotce ideálně alespoň šest očí nebo alespoň tři od každého jedno. Ale zachytit v tomto letu šest očí, tolik pacek, ocásků, aby to dávalo nějaký smysluplný obrázek, je nesmírně složité. Dana hrozně obdivuji, protože on opravdu umí s fotoaparátem zázraky.

Co stojí za úspěchem soutěže Czech Nature Photo? Jaká je úroveň české žurnalistické fotografie? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Vladimír Kroc , opa
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.