Na talent nevěřím, důležitý je zápal a sebedisciplína, říká dirigent SOČR Petr Popelka. Co pro něj znamená rozhlas?

Co prožívá dirigent 24 hodin před tím, než se otevře jeden z nejprestižnějších evropských koncertních sálů a začne Pražské jaro?

Čtěte také

SOČR slaví 100 let. Seznamte se s milníky rozhlasových symfoniků

SOČR zahajuje Pražské jaro poprvé po 19 letech, takže máme v orchestru hodně kolegů, kteří to také zažívají poprvé. Především je to radost. Hlavně Má vlast je obrovský repertoár. V orchestru není nikdo, kdo by to nehrál celé, natáčeli jsme to k výročí Smetany v roce 2024, vyšlo CD, jeli jsme s tím do Japonska. Tu skladbu známe.

Když jste byl jako kontrabasista součástí různých hudebních těles, tak jste pozoroval dirigenty? Nebo kdy přišla touha to zkusit?

Začal jsem s tím velmi pozdě a netradičně. Dalo by se říct, že v dirigentském světe jsem parazit, dirigování jsem nikde nestudoval, klasickým vzděláním jsem neprošel. Ale dirigování mě zajímalo od začátku – když jsem v osmnácti hrál v Českým rozhlase pod Vladimírem Válkem, tak už tenkrát mě zajímalo. Učil jsem se od dirigentů, z chyb, co dělají, a to, co dělají dobře, jsem se snažil přebrat. Takže jenom v orchestru jsem se to naučil.

Symfonické skladby jsou duševní cestou, dokáží vyjádřit pocit, kde slova končí.

Jaké chyby může dirigent dělat? Manažerské nebo interpretační?

Kombinace tisíce věcí. Už třeba hospodaření s časem, protože zkouška má určitý počet hodin, během toho musíte nazkoušet program. Často se mladému dirigentovi – a mně také – stane, že se zaseknete na pár taktech a už vám nezbyde čas na to nejdůležitější.

Šéfdirigent SOČRu Petr Popelka na koncertě Hudba ze slavných filmů v Obecním domě (11. 5. 2024)|foto:Michal Fanta

Z lidí musíte dostat to nejlepší, v ideálním případě musí s vámi hrát líp, než kdybyste tam nebyl. Vyjádříte se třeba špatně, chvilku trvá, než se s orchestrem pochopíte. Tak to jsou chyby trochu manažerské. Další věc je, že mnoho věcí nemusíte říkat, ale musíte ukázat. Zkrátka můžete udělat spoustu chyb.

Jak moc může dirigent ovlivnit dílo?

Je to absurdní – ačkoliv dirigent nevydává žádný zvuk, může ovlivnit neuvěřitelně zvuk orchestru.

A jak velkou roli hraje talent?

To je komplikovaná otázka. Na talent skoro nevěřím, věřím na zápal, jiskru, ať je to cokoliv. Když vás to chytne a cítíte v sobě, že to chcete dělat, tak tím pádem přijde i talent a výdrž. Je strašně důležitá sebedisciplína, bez toho to prostě nejde.

Čtěte také

Dirigování je dialog, ne uplatňování vlastního ega. Vždy hledám správné nastavení vzájemné inspirace, říká Jakub Hrůša

Rychlé pasáže s výměnami třeba na smyčcových nástrojích, to jsou statisíce hodin, kde prsty musejí běhat s neuvěřitelnou přesností. Hlavně v tempu, pravá i levá ruka dohromady. I pravá ruka dokáže poškodit intonaci, je to synchron tisíce věcí.

Rozhlas jako pilíř kultury

Čím je edice roku 1939 s Václavem Talichem unikátní?

Václav Talich položil základy interpretace české hudby. Existuje nahrávka z roku 1939, živý snímek Václava Talicha, Mé vlasti s Českou filharmonií. A to je nahrávka, která stojí za to. Z audia se přenáší speciální atmosféra, která v tom sále musela být – manifest svobody, národní hrdosti. Když skončí Blaník, tak sál vypukne v jásot.

Zároveň je tam i kousek smutku, je cítit taková tíseň. Tohle je možná definice, v čem je klasická hudba silnější. To by s populárními skladbami nešlo – vystihnout náladu a okolnosti společnosti…

S populárními písněmi to jde hůř, během jedné písně se nemění charakter. Symfonické skladby jsou duševní cestou, dokáží vyjádřit pocit, kde slova končí.

Čtěte také

Velký návrat Ondřeje Adámka do Čech? „Otevírají se mi dveře, najednou je silná vůle a jde to,“ pochvaluje si hudební skladatel

Máte trošku v hlavě – vzhledem k tomu, že zítra bude Má vlast –, že i vy tam vtisknete něco, co se děje kolem vás?

Rozhodně, protože teď kolují debaty kolem veřejnoprávních médií a rozhlasu. Co bych si přál, je, že často, když se mluví o Českém rozhlasu a České televizi, tak se mluví o žurnalistice, ale přehlíží se kultura. Náš orchestr slaví sto let a nikdo jiný neudělal české kultuře tolik služby jako Český rozhlas.

Neexistuje český dirigent, sólista, zpěvák, skladatel, kterému by na začátku kariéry Český rozhlas nepomohl. Rozhlas nejsou jen zprávy, ale neuvěřitelný pilíř kultury, a o tom se skoro nemluví. A přál bych si, aby se to vrátilo do debaty, protože jestli někde cestuji po světě, tak na co se mě lidé ptají, je česká kultura, která má obrovskou tradici. A jedním z pilířů je Český rozhlas.

Petr Popelka (dirigent) a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Obecním domě|foto:Michal Fanta, SOČR

S jakými pocity se vám bude ze SOČR odcházet?

Těžko. Ale nemám rád konce a není to tak, že bych se k tomu orchestru nikdy nevrátil. Příští sezonu tady mám dva koncerty a budu se sem pořád vracet. Je to pouto, které zůstane.

Ale odcházet se mi bude těžko, protože to tady mám rád. Za čtyři roky, co jsem tady jako šéfdirigent strávil, tak o to víc se prohloubily přátelské vztahy, které tady v orchestru se spoustou lidí mám. Odcházení bude těžké. Něco se povedlo, něco šlo hůř, je to jako v životě – člověk bilancuje.

Co chystá dirigent Petr Popelka do budoucna? Poslechněte si celý rozhovor.