Na Stalinovy transporty pod Elbrusem nezapomínají
Velké historické události často nejlépe vystihují drobné příběhy obyčejných lidí, ba občas dokonce i zvířat. V jednom kavkazském lyžařském středisku jsme narazili na nenápadného muže s jakem. A možná vás nepřekvapí, že osud obou - muže i zvířete, které, jak správně tušíte, na Kavkaz tak úplně nepatří - jakoby vypadl z živé učebnice dějepisu. Ta by v tomto případě mohla nést podtitul třeba Zapomenutá léta Stalinovy kavkazské politiky.
Stojím na úpatí hory Čeget, uprostřed stejnojmenného lyžařského střediska, jednoho z několika, kterými se Kabardino-Balkárská republika pyšní. To, co u mladíků a slečen vzbuzuje tak bujaré veselí, je zavalité chundelaté hnědé zvíře s velkými rohy - jak.
"Jmenuje se Sťopa a má rád mrkev a brambory," směje se jakův majitel Achmat Tattajev. Jak mi vysvětluje, Sťopa je jak dopravní. Ale protože horská bouda jeho bratra, kam zvíře patří, jaka momentálně nepotřebuje, nosí místo zásob na zádech ruské lyžaře. V dobách krize je dobrý každý výdělek.
"Nijak oslnivé peníze si nevyděláme, ale stačí nám to. Jsme tu teprve první sezónu," dodává Achmat. Náš hovor na chvíli přeruší jeden mladý odvážlivec ze skupinky. Nasedá flegmatickému Sťopovi na hřbet a nechává se s trochu vystrašeným výrazem vyfotit s balkárskou dýkou v zubech. Za smělý počin si mladík vyslouží potlesk vyjekávajících dívek a Sťopa se svým majitelem 50 rublů.
Jen co sesedne, Achmat pokračuje ve vyprávění. "Jak je horské zvíře, stejně jako my Balkárci jsme horský národ. Jak, jak víte, nepochází odsud, ale z Pamíru. Dostal se sem v 50. letech, když se mohli začít vracet lidé vysídlení Stalinem ze svých domovů do střední Asie. Patřila mezi ně i moje rodina," říká Achmat, pro kterého je připomínka 65 let starých událostí zjevně velmi emotivní, přestože on sám tehdy ještě nebyl na světě.
"Ve 44. roce vystěhoval Stalin nejen můj národ - Balkárce, ale i Karačevy, Čečence a Inguše. Důvodem byla údajná kolaborace s nacisty. Tisíce Balkárců deportaci do Kazachstánu a střední Asie nepřežily, náš malý národ to velmi těžce zasáhlo," dodává Achmat.
Ptám se ho, jestli se následky historických událostí povedlo překonat. Zatímco horští Balkárci totiž byli deportováni, Kabardíni, kteří žijí v nížinatých oblastech republiky, se terčem Stalinovy politiky nestali. Odpovědi se hned nedočkávám, ale Achmatův výraz je výmluvný. To, že Stalinovo hýbání etniky zaselo mezi oba národy, které spolu v zemičce o velikosti Libanonu žijí, nevraživost, ví zjevně každé malé dítě.
"Když jsme se v 57. roce, už za Chruščova, mohli vrátit domů, mnozí lidé našli své domy obsazené. Někteří, jako třeba naše rodina, je bez problému dostali zpátky. Jiní si je ale museli znovu koupit a někteří je dokonce nedostali zpátky dodnes. Ale víte, nechci se do té debaty pouštět. Je pravda, že tyhle problémy tu byly a asi ještě chvíli budou, ale staré křivdy nemá smysl rozdmýchávat. Já mám mezi Kabardíny mnoho dobrých přátel a žijeme tu normálně pohromadě," vysvětluje mi Achmat.
Ten by dost pravděpodobně souhlasil s tím, co si na Kavkaze myslí drtivá většina lidí, ať už jde o Kabardíny, Balkárce, Čečence, ale třeba i Osetíny nebo Gruzíny. Spory byly podle nich ve výbušném regionu rozdmýchané uměle kvůli politice, ovšem s o to dramatičtějšími následky pro obyčejné obyvatele.
Historický exkurs pod elbruskou sjezdovkou končí ve chvíli, kdy se do té doby klidný Sťopa probírá z letargie. Přání zvířete je zjevně jeho pánovi rozkazem, a tak se pár vydává na cestu. Kromě zeleniny si prý Sťopa vysloužil i další odměnu - zatímco Achmat do Čegetu dojíždí každý den ze své vesnice, Sťopa má prý pár set metrů odsud dokonce svůj vlastní hotel.
