Na sochařském sympoziu v Brně s Boženou Přikrylovou

„Keramické hlíně se věnuji od dvanácti, třinácti let.“

Zatímco spolu mluvíme, Vy tvoříte. Na čem vlastně pracujete?

„Já bych to nechtěla úplně uvádět (směje se). Má to být tajemství. Letos se snažím spíše o konstruktivní práci. Mělo by to být něco jako planeta. Něco, co má někdo vysněné. Místo, kde by chtěl někdo být, kde by si mohl vysnít své ideály. Nebo tak podobně.“

To, s čím pracujete, je tvar. A ten se Vám objeví v mysli, nebo vzniká pod rukama, nebo jak to probíhá?

„Nevidomý člověk vnímá věci kolem sebe hmatem. Má tyto smysly uvedené do popředí. Stejně tak sluch. Já když se mi něco stane s ušima, tak okamžitě vyhledávám ordinaci a neodcházím, dokud to tam nevyřeší, protože sluch je pro mě také velice důležitý.“

„Když si v rámci tvorby něco vymyslím, tak potřebuji celkovou představu. V reálu to občas dopadá možná trochu jinak, ale většinou se představy ztotožní s vizuální kontrolou, kterou někdo provede. Pokud je to tedy s kým zkonzultovat!“

Tohle je Vaše první sympozium?

„Ne. Já se účastním každého sympozia, letos je to myslím už pátý ročník. Jsem tu takový kmenový pracovník! Sympozium je pro mne možností vyjádřit se, projevit se, nebo si něco zkusit. Pro mě je to svým způsobem adrenalin, protože když mám na to jen dva, tři dny … Musím si rozvrhnout práci, něco tady po sobě zanechat. Vyskytuji se tu opravdu jen jednou za dva roky, což není často. Beru to jako možnost projevit se, navázat nová přátelství. Myslím si, že v tom, co každý má, je to obohacení například od každodenního chození do práce.“