Na sochařském sympoziu v Brně s Boženou Přikrylovou

14. říjen 2017

Kolegyně Silvie Čechová se v Muzeu romské kultury setkala s nevidomou umělkyní Boženou Přikrylovou, která zde tvořila během sochařského sympozia:

„Keramické hlíně se věnuji od dvanácti, třinácti let.“

Zatímco spolu mluvíme, Vy tvoříte. Na čem vlastně pracujete?

„Já bych to nechtěla úplně uvádět (směje se). Má to být tajemství. Letos se snažím spíše o konstruktivní práci. Mělo by to být něco jako planeta. Něco, co má někdo vysněné. Místo, kde by chtěl někdo být, kde by si mohl vysnít své ideály. Nebo tak podobně.“

To, s čím pracujete, je tvar. A ten se Vám objeví v mysli, nebo vzniká pod rukama, nebo jak to probíhá?

„Nevidomý člověk vnímá věci kolem sebe hmatem. Má tyto smysly uvedené do popředí. Stejně tak sluch. Já když se mi něco stane s ušima, tak okamžitě vyhledávám ordinaci a neodcházím, dokud to tam nevyřeší, protože sluch je pro mě také velice důležitý.“

„Když si v rámci tvorby něco vymyslím, tak potřebuji celkovou představu. V reálu to občas dopadá možná trochu jinak, ale většinou se představy ztotožní s vizuální kontrolou, kterou někdo provede. Pokud je to tedy s kým zkonzultovat!“

Tohle je Vaše první sympozium?

„Ne. Já se účastním každého sympozia, letos je to myslím už pátý ročník. Jsem tu takový kmenový pracovník! Sympozium je pro mne možností vyjádřit se, projevit se, nebo si něco zkusit. Pro mě je to svým způsobem adrenalin, protože když mám na to jen dva, tři dny … Musím si rozvrhnout práci, něco tady po sobě zanechat. Vyskytuji se tu opravdu jen jednou za dva roky, což není často. Beru to jako možnost projevit se, navázat nová přátelství. Myslím si, že v tom, co každý má, je to obohacení například od každodenního chození do práce.“

autor: Silvie Čechová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.