Na smrt své matky ve vyhlazovacím táboře dosud nezapomněl

"Tatínek, maminka i já jsme se za války skrývali na třech různých místech v Amsterdamu. Od prosince 1941 do května 1945 jsem bez rodičů pobýval na čtyřech různých adresách. Tatínek válku přečkal a oženil se s Češkou. V roce 1959 ale na následky válečných útrap zemřel," vzpomíná statečně pan Rudie.

"Dodnes nevím, kde přesně se schovávala maminka. Byla to astmatička a potřebovala pobyt na čerstvém vzduchu. Jednou byla na procházce zatčena a deportována. A to je celý příběh."

Psal se 18. květen 1943, když mladá a krásná holandská Židovka Emmy Cortissosová usedla do transportu ze sběrného tábora Westerbork. Konečnou zastávkou vlaku i jejího krátkého života byl Sobibor. Z jedoucího vlaku ještě vyhodila poslední dopis adresovaný jejímu manželovi a tehdy čtyřletému synkovi Rudiemu.

"Dopis opravdu dorazil k otci domů, i když musel být coby adresát uvedený někdo jiný. Nějaký neznámý člověk to psaní našel a donesl na poštu. Maminka psala, že jedou směrem na východ do pracovního tábora. Budeme určitě muset tvrdě pracovat, ale musíme přežít, tvrdila. Pozdravuj celou rodinu, mysli na tohle a na támhle to... Prostě normální dopis. Neměla ani nejmenší tušení, co se má stát," říká se slzami v očích dnes 70letý bývalý honorární konzul České republiky v Rotterdamu.

Prožil úspěšný profesní život, procestoval snad celý svět a založil rodinu. Myšlenek na holocaust a maminčinu smrt se však dodnes zbavit nedokázal. V zubařském křesle musí myslet na vytrhané zlaté korunky Židů, asociace vyvolává zapnutí plynového sporáku i pouhý pohled na sprchovou baterii.

"To, co se stalo našim rodinám, pořád žije v našich srdcích. Neřekl bych, že trpíme, ale prostě na to stále myslíme. Představte si, že by zavraždili vaši matku. Poslali by ji do plynové komory, připravili by ji o vlasy, vytrhali jí zlaté zuby a pak by ji spálili. To se s vámi vleče. Bude to pro mě taky příležitost varovat svět, co se může znovu opakovat a jací lidé dokážou být."

Právě tato slova zopakoval pan Cortissos, potomek portugalských sefardských Židů, i před mnichovským soudem v procesu s Johnem Demjanjukem. Setkání s člověkem, který možná pomáhal nahnat jeho maminku spolu s osmi desítkami dalších lidí do plynové komory o velikosti čtyři krát čtyři metry, v něm žádný zvláštní dojem nezanechalo.

"Bylo to mnohem méně emotivní, než jsem předpokládal. Alespoň tedy pro mne. Vždyť tam nebyla žádná konfrontace. Demjanjuk totiž zavřel oči, tvář mu zčásti zakrývala čepice a vůbec se nehýbal. Bylo to, jako by do soudní síně přivezli sochu. Do jisté míry to pro mě bylo zklamání."

Rudie Cortissos si nicméně pochvaluje, že k soudu vůbec došlo. Psychickým zadostiučiněním je pro něj hlavně skutečnost, že mu německá justice umožnila se v roli spolužalobce na procesu podílet.

"Když člověk spáchá zločin, ať už jde o něco velkého nebo o maličkost, měl by být souzen. A to i po 65 letech... Samozřejmě nevíme, jestli Demjanjuka usvědčí. Ale nejdůležitější je, že si celý svět znovu připomene příběh Sobiboru. Byl to relativně malý tábor. Zahynulo v něm v uvozovkách jen 250 tisíc lidí. Téma holocaustu, Sobiboru, Osvětimi a celkově druhé světové války se teď díky médiím dostává k lidem po celém světě. A to je podle mě dobře..." uzavírá Rudie Cortissos.