Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Jak tedy dramatické změny krajiny vlastního dětství prožívají děti a dospívající?

Prožívají je poměrně silně. My jsme se tedy zaměřili na děti, které k lesu mají nějaký vztah, takže spíš jsme hledali ty, které tam chodí nebo tam mají různé aktivity a je jasné, že ty to postihlo poměrně silně. Prožívají to smutkem, naštváním, některé beznadějí – některé zmiňovaly skoro až určitý druh deprese – a prožívají to spíš silněji s tím, jak lesy ubývají víc a víc.

Čtěte také

Houby se pod zemí domlouvají, jestli je sucho nebo co se v lese děje, popisuje autor sbírky Bytosti jménem houba

A najdou se i tací, kterých se to příliš netkne?

Určitě, protože samozřejmě záleží na tom, jak silný vztah k tomu lesu máme. Pro někoho ten les znamenal víc než pro druhého a ten, kdo se v něm pohybuje víc, tak trpí tím pádem také víc. A myslím, že se najdou určité rozdíly v tom, jestli bydlíme ve městě nebo někde na venkově, jak máme ten les blízko, jestli na něj vidíme přímo z okna. Děti zmiňovaly, že jim chybí výhled do té krajiny, do té zeleně, že jim chybí život toho lesa. Tak to určitě hraje také roli.

Nakolik mají tedy pocit, že jde o zásah do jejich dětství, respektive dospívání?

Já úplně nevím, jestli to ony samy takto vnímají, že teď tady něco zasahuje do jejich dětství, ale já z toho ten pocit mám, že je to pro ně určité omezení. Les je důležitý pro rozvoj a pro hru, to najednou vypadlo a teď třeba místo toho, aby šly do lesa, tak jsou spíše doma na zahradě nebo u obrazovek. To je určitě věc, kterou nemůžeme opomíjet.

Čtěte také

Ukrajinské děti zažívají pocit ztráty všeho, co znaly, vysvětluje někdejší uprchlice z Jugoslávie

Kde nejčastěji nacházejí ti, kteří tím trpí, porozumění pro tu ztrátu, kterou procházejí?

Já si myslím, že problém je právě v tom, že se těch dětí na to moc lidí neptá, že si asi moc neuvědomujeme, že to tímto způsobem prožívají. Přišlo mi, že ani samy mezi sebou se o tom moc nebaví. Když už, tak spíše asi v rodině.

Obecně ale si myslím, že to s nimi řeší málo lidí a že o tom samy mají chuť mluvit – že o tom mluví velmi hezky, mají potřebu to ze sebe nějakým způsobem dostat a že bychom si toho měli všímat mnohem víc.

Připomenu, že jste s kolegou Janem Krajhanzlem zkoumali tzv. lesní žal, to, jak na děti a dospívající působí odlesňování krajiny na Vysočině. Bylo něco, co vás vysloveně překvapilo, zaskočilo, anebo byla většina těch zjištění předvídatelná?

Poměrně mě zaskočilo, jak hodně rozumí tomu, co se děje, jak o tom přemýšlí a jak si uvědomují některé souvislosti, které bych třeba nečekala. Průměrný věk respondentů byl asi 12,5 let, přitom si uvědomují, jakou roli hraje sucho, nedostatek srážek anebo obecně lidstvo, které se snaží pořád do té přírody zasahovat. Hlavně obviňovali člověka a ne třeba toho kůrovce.

Čtěte také

Obnova Českého Švýcarska nám ukáže, jak změně klimatu přizpůsobit hospodářské lesy, říká náměstek Tesař

Já jsem třeba čekala, že kůrovec bude hodně nenáviděn, že ten bude to zlo, ale v podstatě z toho vyplynulo, že lidstvo je ten problém, že mu jde jenom o peníze, o to něco stavět a růst.

Zároveň mě ale trochu překvapilo, že vlastně děti považují za krásný les takový, který je čistý a uklizený a že když tam někde leží nějaké roští, tak je to v podstatě nepořádek. Možná by to chtělo se s nimi trošku bavit o tom, jak vlastně vypadá zdravý les: že to není úplně ta smrková monokultura, kterou se tak krásně procházíme, když jdeme na houby, ale že do lesa třeba mrtvé dřevo patří.

Jakou metodou psychologové Barbora Klocová s Janem Krajhanzlem výzkum prováděli a jaké vzdělávací aktivity na něj mohou navázat? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.