Na Nebeském klidu vyrazili Zrní vstříc experimentům a občanskému aktivismu

Loňský rok Zrní věnovali připomínce Václava Havla. Koncertovali na Hrádečku i ve věznici Bory, kam našeho prvního polistopadového prezidenta odsoudila komunistická „spravedlnost“. Není divu, že tyto zážitky, plus čerstvé otcovství několika členů kapely, orientovaly část nové tvorby vstříc společenským a politickým tématům polarizujícím současné osazenstvo nejen naší domoviny. „Věděli jsme, že za to schytáme kritiku z řady stran, ale stálo nám to za to,“ prozradil v rozhovoru houslista Honza Fišer. Nová deska Nebeský klid je jen logickým pokračovatelem loni projevených postojů.

Když s podobně textově laděnou deskou přijde někdo ve Spojených státech, nikomu to nepřijde divné. Aktivně se vyjadřovat k aktuálnímu dění okolo sebe je na severoamerické hudební scéně normální od 60. let. Vedle toho, když Zrní spustí v první singlu nové desky Nebeský klid verše „Projedeme tím vaším složitým světem přímou cestou, který nerozumíte, projedeme tím vaším nemocným světem… my, který jsme na něj ještě moc mladý,“ ozve se celá řada hlasů, které tvrdí, že „umělci by si měli hledět svého a neplést se do politiky“. První singl šesté řadovky není jedinou skladbou, která si bere na paškál aktuální problémy světa. Ve 3 minuty před východem slunce Unger vypočítává prohřešky současných politických vězňů podle zpráv Amnesty International, závěrečná Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande názvem odkazuje k neštěstí, ke kterému v loňském roce došlo na americko-mexických hranicích.

Kapela Zrní, jako téměř dvacet let fungující vehikl na domácí scéně, potřebuje výrazné impulzy, aby zůstala hudebně relevantní. Přišly tedy nejen koncertní a ideové výzvy, ale také potřeba se hudebně posouvat. Z toho titulu na minulé desce tradičního Ondřeje Ježka ve studiu doplnil elektronik Pjoni. Elektronika zasáhla hned do podoby singlu Neposlušnost, ale i v jiných skladbách je použita jinak než na předchozí desce Jiskřící. Hruběji. V řadě kompozic (např. Štír a motýl nebo Sirény) se kapela pohybuje v určitých krajních pozicích:  od tichého ambientu až k hlučné, rockově disonantní katarzi. K tomu připočteme lakoničnost, kdy písničky končí dříve, než se plně rozvinou (Trest nebo Jsem tu, abych tě ochránil), a časté experimentálními sklony (minimalistická Dneska už na horu nevylezu, Není to potřeba nebo mystická Mír a déšť a odpuštění). Máme tak před sebou kolekci, která se přijetí brání, seč může.

I na Nebeském klidu ale najdeme momenty, které pomohly Zrní k nečekané popularitě. Unger se i přes výraznou angažovanost dostane k přírodní lyrice (Štír a motýl), v podobně něžném duchu reflektuje i své otcovství (Jsem tu, abych tě ochránil).

Současná poloha nepředstavuje kladenské rodáky jako suverénní jednotku z alb Soundtrack ke konci světa a Následuj kojota. Na druhou stranu Zrní nepůsobí na novince jako karikatura sebe sama. Ani po textové, ani po hudební stránce. Textově dokonce prošli minovým polem, skrze výraznou básnickou licenci, bez zjevného zásadního zranění. Kvintet zkrátka nastřádal na své objevitelské pouti už tolik zkušeností, a záda má navíc krytá ostříleným producenty, že i přes nejednoznačnost současného materiálu si svou pozici dokáže obhájit. Především kvůli ryzosti a otevřenosti, se kterou pětice v sobě nechává „všechno smíchat“, jak zpívá v závěrečné položce alba. 

Zrní – Nebeský klid (vlastní náklad, 43:13, 2020)