Na jevišti musím zapomenout na všechny starosti. Proto miluji svoji práci, říká Monika Absolonová

Probírali jsme začátek slavné a úspěšné muzikálové dráhy v Česku, když se ve druhé polovině 90. let etablovala. Co bylo tehdy tvým cílem a možná i cílem tvé generace? Vydělat peníze, mít slávu? Nebo odvést dokonale svoji práci?

Čtěte také

Byli jsme pod vlivem Davida Stypky, říká Mirai Navrátil o novém duetu s Ewou Farnou. Klip bude kontrastní, láká zpěvačka

Chtěla jsem být dobrá. A víš, co bylo intenzivní? Tenkrát jsme hráli pondělí až neděle – sobota dvakrát, neděle dvakrát. Takže jsi v tom divadle v podstatě začal žít. Tím, že skoro po každém představení v devadesátkách byly večírky, to bylo strašně intenzivní. A chci zdůraznit, že jsem šťastná za to, že se z některých mých kolegů stali moji životní kamarádi a kamarádíme se doteď.

Pak jsem měla druhé štěstí při Kleopatře. Drákula byl první velký český muzikál, pak to začalo. Zase Kleopatra, otevíralo se divadlo Broadway… Tím to bylo strašně intenzivní, že jsme tam všichni žili. Vcucne tě ten svět a hlavně to nastavení. Vezmi si, že bys každý den byl třeba tady v rádiu. Úplně k tomu přilneš automaticky, protože ani nemáš jinou možnost.

Jak těžké je uniknout z iluze toho, že nic jiného neexistuje? Protože myslím, že takto intenzivní práce a seriálové uvádění inscenací člověka zavře do bubliny.

No, až tě ta bublina vyplivne. A to se mi třeba stalo, když jsem byla vyhozena v roce 2010 z divadla. Naštěstí už máme krásné vztahy se všemi, ale tenkrát to pro mě byla ťafka. Nicméně už jsem byla zase ve StarDance, tam jsem si připadala jako na pionýrském táboře. To mi přišlo úchvatné. A pak najednou, když nemáš tuto intenzivní věc, tak si připadáš strašně opuštěný. Ale mně přišly další nabídky z různých divadel a byla jsem třeba i v ústeckém divadle s Funny Girl…

To je ostatně první Thálie.

Ano, první Thálie, bylo to neuvěřitelné. A pak jsem hrála Funny v Ostravě a vlastně jsem se rozmělnila, už jsem nebyla koncentrovaně v jednom divadle. To mi dalo určitou svobodu a taky pocit, že nejsi tak závislý na jednom místě. A pak s divadlem Studio DVA, kde to absolutně miluji, jsem dostala první možnost v Děvčátku, což byl vánoční příběh.

Čtěte také

Elektrickou kytaru mi koupila babička. Pak přišel Mišík, přibližuje svoji hudební cestu muzikant Petr Ostrouchov

Pak přišla Evita a už to nebyla ta koncentrace, že jsme pořád jedna parta, ale je to různorodost. A začala jsem mít i vlastní koncerty, což byl nápad Michala Hrubého, našeho pana producenta. Udělal moje první vánoční turné a byla tam třeba půlka, tři čtvrtě sálu. Na můj vkus to byla přesilovka, nechápu jeho odvahu. A teď už tomu neříkám šňůra, protože už ji jedu několik let kontinuálně.

Pět let.

Ano, každé Vánoce. Zhruba od 16. listopadu začínám a končím někdy 2. února. Do hromnic jedu Vánoce.

Zapomenout na starosti

Zase se ale vrátím do toho divadla. Zmínila jsi Studio DVA, což je tvoje domácí scéna. Přinesla ti druhou Thálii, zároveň dala i první stoprocentně činoherní příležitost. Jak musíš bojovat s tím, že jsi v šatně s lidmi, kteří mají herecké vzdělání, mají za sebou DAMU, konzervatoř, JAMU? Jak jsi byla přijímána do tohoto světa?

Na začátku hrozně, vůbec.

Nebyla to jenom iluze a vlastně tě přijali úplně normálně?

Vždycky tě někdo přezkušuje. (směje se) Zkoušela jsem s úžasnými lidmi v Brně, Mary Poppins. Když jsem tam měla poprvé zkoušku s orchestrem a s účinkujícími, jeviště bylo třeba do půlky plné. Lidé se přišli podívat na tu Absolonovou. A pak se třeba dělo, protože umím žít, že jsem se s nimi veselila a oni nečekali, že ráno přijdu v osm hodin na zkoušku, a já tam byla. Tím jsem je nějak přesvědčila a takto jsem musela celý život někoho přesvědčovat.

Takže ano, musela jsem svoje kolegy asi přesvědčit o tom, že něco umím. Nejvtipnější byla reakce pana Ondřeje Sokola, kterého všichni znají jako skvělého moderátora, ale on je hlavně fantastický režisér. Nádherně se mi s ním pracuje. Dělali jsme spolu dvě věci a Ondra říkal: „Tady paní z hotelové školy vám to ukáže.“ Tak to je, beru to tak, vlastně je to vtipné.

Uvědomuji si, že se mi pár věcí povedlo a že se k tomu někteří lidé vracejí. To je strašně hezké.

Vždy se musím snažit víc než ostatní. Nebo nevím, jak se snaží ostatní, ale mám pocit, že mě to stojí víc úsilí. Snažím se odevzdat stoprocentní výkon a pak děj se vůle boží. Když to teď zrekapituluji – doufám, že to nebude znít neskromně –, tak si uvědomuji, že se mi pár věcí povedlo a že se k tomu někteří lidé vracejí. To je strašně hezké a moc mě těší, že se to stalo.

Čtěte také

Bára Basiková: Po proudu plavou jen mrtvé ryby. Vždycky jsem dělala to, za čím si stojím

Ale jenom chci říct, že v tu chvíli, když se ta představení děla, jsem si to vůbec neuvědomovala a vždy jsem měla stejnou trému a ohromnou zodpovědnost. A když jsi se ptal, co jsem chtěla, tak si pamatuji v tom roce 1995 Lucii Bílou. Lucka byla absolutní superstar, byla nesmírně slavná. Přišli jsme do restaurace, lidi na ní všichni koukali a já jsem tam seděla a říkala si: „Tak toto bych nechtěla, ale chtěla bych být tak dobrá, abych ty hlavní role taky mohla hrát.“ To byl můj sen.

Už sis upřímně sama k sobě řekla „fakt jsem dobrá“?

Zpětně. Někdy se povede představení…

Ne představení jako celek, ale ty.

To si úplně neříkám. Vždy je možné něco zlepšit. Třeba si řeknu, že jsem něco fakt dobře uvařila, ale že bych si po představení řekla „tak to jsem byla dobrá“, to ne. Ale cítím, když to zaklapne, když nás lidi chtějí vnímat.

Největší radost, ať už je to koncert, nebo divadlo, je, když můžu být součástí toho, že lidé v tu chvíli zapomenou na svoje všední starosti. Všichni je máme. A přiznám se, že miluji svoji práci právě proto, že na tom jevišti taky musím zapomenout na všechny starosti, které mě třeba v tu chvíli trápí. Takže za to jsem své práci vděčná.

Jak došlo ke spolupráci Moniky Absolonové s Albertem Černým? Proč před zpíváním upřednostňuje vztahy? A jak se připravovala na koncert v pražském O2 universu? Poslechněte si celý rozhovor.