Na Islandu pletení povýšilo na životní styl
Stejně jako doutnající sopky a teplé prameny patří k Islandu i ovce. A s nimi pochopitelně také islandské národní řemeslo, ke kterému jsou potřeba dvě pletací jehlice a ohromná trpělivost.
V malém turistickém obchůdku Islandia v centru Reykjavíku je všechno možné. Trička s veselými nápisy, lávové kameny, svíčky, známky, přívěsky, figurky, trollové, pohledy se sopkami a další věci, které do obchůdku pro turisty patří. Je tady i ten největší turistický magnet, který jsem z výčtu vynechal.
„Myslím si, že je to vlna. Islandská vlna a ruční pletení vždycky byly po celá ta dlouhá léta, co jsem v tomhle byznysu, artiklem číslo jedna,“ soudí čtyřicátnice Gudny Helga Gudmundsdottir, která stojí u kasy.
Ví, o čem mluví. Turistům prodává pletené věci už více než dvacet let. Přestože se v posledních letech dobře prodává i sopečný popel, kterého sopky Eyjafjallajökul a Grimsvöthn vychrlily dost a dost, zůstává vlna kasovním trhákem.
Pletení není výsadou žen
To už jsem o kousek dál. V obchodě, ve kterém je jenom vlna a všechno, co se z ní dá udělat.
„Plést jsem se naučila, když jsem byla dítě. Na Islandu se pletení naučíte ve škole ve věku devíti nebo deseti let,“ říká Bryndis Eiriksdottir, šéfka Asociace ručního pletení na Islandu. Povídáme si mezi regály plnými svetrů sahajícími až do stropu.
„Pletení bylo vždycky součástí mého života. Pletu ráda a je to také ta první věc, kterou dělám, když mám volno,“ přiznává se.
Asociace ručního pletení sdružuje na tři sta členů. Nikdo z nich neplete na plný úvazek. Pletařky pletou na dobrovolné bázi, pro ně jde o koníček. Co upletou, dají na prodejnu.
To muži pletaři jsou ve výrazné menšině. „Většina našich členů jsou ženy, máme jen dva mužské členy. Někdy však mám pocit, že pletou víc, než tvrdí, protože toho o pletení hodně vědí,“ dozvídám se.
Pletlo se i za chůze
Od polic stoupáme ke svetrům, které jsou pro Island typické. Jde buď o svetry na zapínání, nebo o pulovry, bílé s dvěma hnědými dostíny.
Tento model se na Islandu objevil před sedmdesáti lety. Je tedy – jak říká Bryndis Eiriksdottir – docela nový.
„Vzpomínám si z dětských let na jednoho starého muže, který čas od času přišel navštívit mé rodiče. Pletl za chůze. Neměl auto, a tak mezi farmami chodil pěšky. Trvalo to přibližně dvě nebo tři hodiny, při tom pletl,“ vybavuje si.
Umění pletení za chůze dnes pochopitelně mizí. Na Islandu má auto téměř každý.
