Na afghánsko-tádžické hranici stále bují obchod s drogami

Stojím na břehu divoké horské řeky Pjanž, která tvoří hranici Tádžikistánu s Afghánistánem. Afghánské vesničky i jejich obyvatelé jsou odsud dohled. Region Horský Badachšán je na první pohled poetický, ale hlavně velmi chudý, odtržený a izolovaný od zbytku Tádžikistánu. Proto zde již léta kvete pašeráctví drog.

Jedna z hlavních „drogových tepen“ středoasijského regionu začíná tady, v ospalém městě Darvaz. Na místní policejní základně se do hovoru o drogové problematice nikomu příliš nechce, údajně kvůli chybějícímu povolení. Bez něj se místním nemluví o obchodu s narkotiky zrovna lehce. V 90. letech tu totiž jeho součástí byli téměř všichni.

Jak mi vysvětluje Nazrišo Nemonov, ekonom z místní radnice, masový problém se z narkobyznysu stal v době občanské války. Ta vypukla v Tádžikistánu po rozpadu Sovětského svazu. Tisíce, možná statisíce obyvatel odlehlého regionu snažící se zajistit obživu rodinám se proměnily v obchodníky s drogami.

„Dnes už ale obchodují jenom ti, kteří nevědí, jak jsou drogy nebezpečné a co všechno způsobují,“ říká Nazrišo, ekonom z radnice ospalého města Darvaz. Hranice s Afghánistánem je podle něj až na výjimky uzavřená, fungují na ní pohraniční kontroly.

Velký rozkvět narkobyznysu během občanské války potvrzuje i Nargis, obyvatelka jedné z vesnic ležících výš proti proudu řeky: „Dnes už je všechno jinak, obchod mají pod kontrolou výhradně kriminální bandy a mafie. Je pravda, že v 90. letech do něj byli zapojeni i obyčejní lidé. Skoro každý tu má nějaké kontakty na druhé straně – v Afghánistánu, u tamní tádžické menšiny. Lidé tehdy neměli na vybranou, byli rádi, že mají co dát jíst dětem.“

Tádžičtí úředníci tvrdí, že kontrola nad obchodníky se zlepšuje. Zatímco v roce 1993 zabavili pouhých 38 kilogramů narkotik, dnes je to ročně kolem pěti tun. Pořád je to však malá část toho, co přes hranici putuje.

Při cestě podél společné tádžicko-afghánské hranice se mnohé objasňuje. Linie měří přes 1300 kilometrů, většina vede nepřehledným terénem a hlídá ji minimum hlídek. Příhraniční silnice jsou velmi nekvalitní. Během několikahodinové cesty napočítávám jen pár tříčlenných vojenských hlídek.

Nedostatek lidí a peněz na jedné straně, korupce na druhé

Ve správním středisku Chorog funguje oddělení Agentury pro boj s narkotiky, která je společným projektem Tádžiků a OSN. Rozhovor pro Český rozhlas pracovníci odmítají s omluvou, že pro něj nemají povolení nadřízených.

Mimo mikrofon však připouštějí, že bojovat proti obchodu s drogami bez vybavení, proškoleného a zaplaceného personálu je nemožné. Jeden příklad za všechny: celou délku hranice obstarává jeden čichací pes.

Novinář a analytik Murad Mamadšojev z Dušanbe však upozorňuje, že zdaleka největším problémem je korupce a klanová politika. „Můžeme se jen dohadovat, nakolik jsou úředníci do narkobyznysu zapojeni. Signálů máme spoustu, důkazy bohužel žádné. Vzhledem k míře korupce mám ale velké pochyby, že policie a soudy bojují proti obchodu s drogami skutečně vždycky na sto procent,“ dodává.