Kolik prasat se vejde do jednoho domu? Německé muzeum se dostalo i do knihy rekordů
Mají lepší čich než psi a jejich divokým předkům se někdy říká lesní zahradníci. Prasata potkáte na všech obydlených kontinentech, ovšem jen na západě Německa jim postavili obrovské muzeum. V areálu bývalých jatek ve Stuttgartu stojí třípodlažní dům, který se dostal i do Guinessovy knihy rekordů.
Před urputným deštěm se schovávám v budově s nápisem Schlachthof, v překladu jatka. Teď už tu prasata nezabíjejí, žádné kvičení neuslyšíte. Prasata tu mají naopak moc rádi.
Divoká prasata jen tak nepotkáte. I když jsou přemnožená, tvrdí Lubomír Hajný
Srážky se zvěří, to je nebezpečí, které na řidiče čeká v ranních a večerních hodinách, tedy v době, kdy zvěř migruje za potravou. Pokud však řidič zvěř srazí, nemůže ji naložit do kufru a odjet. Dopustil by se přestupku a možná i trestného činu.
Tři patra prasátek
Průvodkyni Christine ruším od pauzy, ale usmívá se, a tak když prosím o prohlídku, hned mě bere po schodech do prvního patra. „Muzeum tady ve Stuttgartu je od roku 2010, předtím jsme byli v Bad Wimpfenu,“ říká na úvod.
Dům má skoro 30 místností plných leckdy kýčovitých předmětů spojených jak jinak než s prasátky. My teď vstupujeme do místnosti, která má připomínat řeznictví…
„Máme obrázky, figurky, plakáty. Tady vidíte staré vývěsní tabule z řeznictví. Píše se tu, že ráno budou nabízet polévku,“ ukazuje Christine. Všude kolem jsou naběračky, hrnečky, na lednici magnetky a spousta figurek s motivy prasat.
Za špatnou pověst vděčí prasata lidem
Hned vedle je velká knihovna s pohádkami o Třech prasátkách, velkými a těžkými sborníky s anatomií prasat anebo sbírkami pořekadel.
„Štěstí pro špatné časy,“ čte Christine a ukazuje mi velkou zlatou sošku prasete, u kterého je nápis „Nedotýkat se“. „Ale každý na ni stejně sahá, však to také přináší štěstí,“ říká Christine a vlastně se na návštěvníky ani nezlobí. Jenže to není jediné, co se o prasatech říká.
„Tohle znamená, že jíte jako prase,“ vysvětluje Christine. A vzápětí se snaží napodobit to, o čem zrovna mluvila. Ale nemyslete si, prasata jí přirostla k srdci, však tu provází už čtvrtým rokem.
„Měla jsem prasata vždycky ráda, ale ne tak moc jako teď. Hodně jsem o nich četla. Zjistíte pak, jak jsou inteligentní a čistotná. To my jsme z nich udělali nepořádná zvířata. Prasata ale taková nejsou,“ obhajuje čuníky.
Skleněná, dřevěná, plyšová i na talíři
Dohromady tu mají přes 48 tisíc exponátů a stále jich přibývá. Christine říká, že projít celý dům trvá tak hodinu, a kdo se sem do Stuttgartu vrátí, pokaždé tu najde nějakou novou figurku, hrneček, obraz nebo pokladničku.
Máme civilizovaný systém chovu. Ale vepřům nedopřejeme ani obyčejné rytí, říká Pavel Maurer
Vepříci by měli mít volnost a rýt všude okolo. Právě rytí je totiž jedním z jejich životních cílů, jak ostatně připomíná Pavel Maurer.
Ostatně už podruhé jsem zavítal i Franco z Itálie a tentokrát s sebou vzal i svou rodinu. „Přijel jsem sem už minulý rok na Vánoce, to už jsem věděl, jak je to tu zajímavé. Takže jsem tu teď i se svou dcerou a vnučkou, která prasátka zbožňuje,“ vysvětluje.
Ať už jsou předměty ze dřeva, plyše, keramiky nebo třeba korku, ať už je to podšálek, poštovní schránka, nebo třeba slánka, ze všech koutů na vás koukají dvě oči, rypák a zakroucený ocas.
Vegetariánům tu asi nevyhládne, ale kdo má po prohlídce chuť, může sejít zase zpátky k pokladnám a vydat se do přilehlé restaurace. Asi nepřekvapí, že v menu mají opravdu široký výběr vepřového.
