Muslimská menšina na severovýchodě Polska přežila staletí. Dnes polských Tatarů ubývá
Na severovýchodě Polska už po staletí žije menšina muslimských Tatarů, kterým se někdy říká také Lipkové. Najdete tu i dvě unikátní dřevěné mešity, kam se dodnes zdejší muslimové chodí modlit. Svoji víru i tradice si udrželi navzdory všem dějinným zvratům.
Kruszyniany jsou na první pohled typickou polskou vesnicí v krajině malých jezírek a borových lesů. Ale díky malé dřevěné mešitě, která stojí uprostřed vesnice, se o nich ví daleko za hranicemi.
Džamil Gembicki ke kruszynianské mešitě patří už skoro jako inventář – správce a průvodce v jedné osobě každé ráno otevře a čeká návštěvníky. „Mešitu postavili v roce 1795. Historie zdejších Tatarů ovšem sahá ještě o něco dál, až do roku 1679. Tehdy jim polský král Jan III Sobieski neměl čím zaplatit za službu, a tak svým muslimským bojovníkům přidělil půdu,“ vypráví.
Turecké jméno, polské příjmení
Tataři přicházeli na severovýchod Evropy od 15. století, jako zdatné bojovníky je pozval litevský velkokníže Vytautas Veliký. Pomohli mu dokonce porazit německé rytíře ve slavné bitvě u Grunwaldu, kde stáli po boku i s českými husity.
Ramadán slaví i litevští Tataři. Víru i tradice si udržují už od středověku
Ve čtvrtek končí muslimům posvátný měsíc ramadán. Během něj by všichni vyznavači islámu, pokud jim v tom nebrání věk nebo zdraví, měli držet celodenní půst. Tradicí je i sejít se večer ke společné modlitbě a večeři. Platí to i v pobaltské Litvě, kde už od středověku žije menšina muslimských Tatarů, která si dodnes udržuje svou víru i obyčeje.
Za Jana III. Sobieského pak Tataři kvůli nevyplacenému žoldu přecházeli na stranu Turků. Příděl půdy je měl uspokojit a udržet doma. A to se nakonec podařilo.
„Tatar se mohl oženit s místní ženou a děti vychovat už v duchu islámu. Musel ovšem přijmout polské příjmení, jako Murawski, Bogdanowicz, Alexandrovicz. Jména máme ale stále turecká – Selim, Ajša, anebo starozákonní – Adam, Eva, Jakub nebo David,“ vyjmenovává pan Džamil.
Ze stálých tatarských obyvatel tu zůstalo už jen osm rodin, ostatní jezdí jen na léto. Proto se modlitby konají v mešitě jenom každý pátek.
Druhá vlna přistěhovalců
Ukrajinští Krymští Tataři se s ruskou anexí poloostrova nesmířili. Svým krajanům pomáhají, jak se dá
Muslimští Krymští Tataři nežijí jen na Krymu, ale jedna z komunit se usadila i na jihu Ukrajiny, v těsné blízkosti poloostrova. Z několika ospalých vesnic v okrese Geničevsk se dnes stala rušná pohraniční zóna. Zdejší Krymští Tataři proto pomáhají krajanům, kteří kvůli různým potížím utíkají z anektovaného území a angažují se také při hlídání hranice.
Asi 200 metrů nad mešitou je pak v lese tatarský hřbitov. Náhrobky jsou povětšinou psané azbukou, ale jsou tu čitelné i arabské nápisy.
Paní Zeinab neboli Žina uklízí kolem hrobu svých rodičů, kteří sem přišli až po druhé světové válce z Novogrudku v dnešním Bělorusku. Tehdy totiž východní část Polska zabral Sovětský svaz a zájem přesídlit se na polské území projevili i někteří z Tatarů.
„Rodiče byli silně nábožensky založení, uměli přeříkat arabsky celý korán, a to máma měla jen tři třídy. Ještě si pamatuju něco málo z toho, co mě naučila, ale moc věřící už nejsem,“ říká paní Zeinab, která patří ke zhruba dvoutisícové menšině polských Tatarů.
Ti po válce přesídlili i do okolí Gdaňska, žijí ve Varšavě nebo v nedalekém Byalistoku.
Tatarů ubývá, turistů přibývá
Na druhou dřevěnou mešitu se jedeme podívat do obce Bohoniki, která je od Kruszynian vzdálená asi 30 kilometrů. Vítá nás paní Eugenia Redkevičová, správkyně měšity, která patří k posledním čtyřem zdejším muslimským rodinám.
Tatarů sice v jejich původních vesnicích ubývá, o to větší je ale zájem turistů, kterých sem za rok dorazí až 40 tisíc. A tak zvědaví návštěvníci, kterým místní nabízejí tatarské speciality a ubytování, jsou dnes vítaným zdrojem obživy.
