Motáme se v bludném kruhu

4. červen 2018

Tereze Nvotové se daří. Mladá filmařka bodovala v poslední době se svým druhým celovečerním dokumentem Mečiar i s hraným debutem Špína. Oba dva snímky reflektují závažná témata. Ve Špíně se studentka Lena vyrovnává s traumatem znásilnění ze strany jejího učitele, ke kterému navíc dojde v její vlastní posteli. Mečiar je snímkem, který dává do kontextu politické dění na Slovensku v „divokých devadesátkách“ s tím dnešním a obecně přináší zprávu o zneužívání moci.


Ten film má zajímavý dramaturgický oblouk - od Mečiara k Ficovi. Možná jste sama netušila, jak brzy bude aktuální. A že věc nabere dokonce takové obrátky, že Robert Fico už brzy premiérem nebude.

To, co zmíněný oblouk naznačuje, bylo aktuální už v době, kdy jsem Mečiara točila, jen to nebylo tak okaté. Po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně se to ale rozjelo na plné obrátky, vláda zoufale živila různé konspirační teorie, lidi takový přístup naštval a vyšli do ulic. Je pravda, že po zhlédnutí filmu Mečiar mi někteří lidé říkali: To už je moc, porovnávat Fica s Mečiarem. Ale když jsem se po těch smutných událostech objevila v Bratislavě, přiznali, že se mýlili.

Jsou novináři hlídacími psy demokracie, mohou něco ovlivnit?

Samozřejmě! A na Slovensku je to vidět: investigativní novinářská práce v určitých případech nahrazuje práci policie. To, co by měla dělat policie, prokurátoři a státní zástupci, dělají právě novináři. Myslím tím upozorňování na kauzy, korupci, sledování zločinů a třebas i podněty k soudu. Právě kvůli tomu byl Kuciak zavražděn, někoho jeho pečlivá práce musela ohrožovat. V tomhle ohledu je úroveň žurnalistiky na Slovensku dost vysoko. A to i v porovnání s Českem.

Máte pocit, že v Česku jsme na tom hůř, že tady novináři nejdou tak hluboko a nesledují důležité kauzy tak, jak by měli?

Ano, ale není to jen vina novinářů. Může za to celé české mediální prostředí. Když zásadní média vlastní premiér, je jasné, že ta média nepůjdou proti němu. Příklad: druhý den po obrovské protivládní demonstraci na Václavském náměstí se na titulní straně Mladé fronty Dnes řešilo vybavení autolékárniček. To bije do očí tak, až je to směšné.

Pokládáte samu sebe tak trošku i za novinářku?

Ne. I když vím, že můj dokument o Mečiarovi může v tomto smyslu budit určitá očekávání - lidé od něj očekávají investigativní reportáž. Já však nechci suplovat práci novinářů. Spíš jsem cítila potřebu dát věci do kontextu. To, co se teď děje, tady není poprvé. Lidi mají tendenci svoje chyby opakovat, nebo se smířit s něčím, co by za jiných okolností kategoricky odmítli, a často si to ani neuvědomují. Film Mečiar proto hledá kořeny naší oligarchické demokracie, ukazuje, jak lehce se necháme zmanipulovat a jakými nástroji se zneužívá moc. Aby moje generace mohla věci změnit, potřebuje vidět svět kriticky a v souvislostech. A k tomu jsem se snažila přispět. Takže - nejsem novinář, i když jak vidíte, práce novináře a filmaře má mnoho průsečíků.

Vedle vašeho dokumentu vznikl na Slovensku i hraný film Únos. Ten docela dobře ukazuje vztah slovenského prezidenta Kováče a premiéra Mečiara v devadesátých letech. Mám pocit, že po letech se situace zopakovala, jen s jinými aktéry: pány Kiskou a dnes už bývalým premiérem Ficem.

Až na to, že Kiskovy děti nebyly uneseny a zmláceny jako Kováčův syn. Dneska už hodně lidí vidí, že se točíme v kruhu. Méně ochotně už si ale dokáže přiznat, že je to i kvůli nám samým. Necháváme se strhnout autoritářskými vůdci, sami si je volíme, abychom pak zjistili, že nám zničili zemi - a to nejen hmotně, ale i mentálně. Lidi pak mají tendenci rezignovat, protože je jejich spasitelé zradili. Proto má vždy největší sílu mladá generace, která ještě věří, že dokáže věci změnit. Já se tomu taky snažím věřit, a taky proto komunikuji právě s mladými. Teď půjde film Mečiar na tour po slovenských středních školách, což je pro mě strašně důležité.

Máte pocit, že je politická vůle vyšetřit tu zmíněnou dvojnásobnou vraždu?

Doufám, že je to vůle všech. Ale jako občan Slovenské republiky ztrácím důvěru ve vyšetřovací orgány. Jak bych ji mohla mít, když se na místě vraždy ocitne člověk navázaný na oligarchy, když hlavní podezřelí dostávají čas si uklidit, když policejní prezident rodinně spjatý s oligarchy nechce odstoupit ani po tuctu demonstrací, když policii „náhodou" uteče mafián odsouzený na doživotí, když je prokurátor, který objevil podvod spjatý s vládními špičkami, disciplinárně trestán... Slovenské policii nevěří třiapadesát procent občanů a každý den se dozvídáme nové případy krytí zločinů. V takové situaci se vyostřují nálady - i když demonstrace zůstávají klidné a slušné. Sama je podporuji a chodím na ně. Politikům a jejich lidem moc příliš zachutnala. Na všechno ostatní kašlou, a bez tlaku veřejnosti pořád budou.

„Film Mečiar hledá kořeny naší oligarchické demokracie, ukazuje, jak lehce se necháme zmanipulovat a jakými nástroji se zneužívá moc,“ vysvětluje režisérka

Do ulic vyšli lidé i v Česku. V čem jsou rozdíly a v čem jsou si podobné politická situace a společenská nálada v Česku a na Slovensku?

Jsou tu spíš podobnosti, a nejen mezi zeměmi našeho bývalého státu. Rozmohla se epidemie populismu, je to vidět všude: v Maďarsku opět vyhrál polodiktátor Orbán, Polsko zachvátila vládní cenzura, v Česku vládne agent StB s podporou extremistů, Turecko otevřeně zabíjí své vlastní lidi, v Americe současný prezident probudil rasistické vášně, a zatímco se ve školách střílejí děti, on chrání zbraňovou lobby. Tohle všechno je vybudováno na základě manipulace a kultu osobnosti. Padáme do svých vlastních pastí, namísto faktům věříme účelové propagandě.

Kdo podle vás tyhle politiky volí?

To by mě taky zajímalo. Osobně takových lidí moc neznám, ale to souvisí s tím, že žijeme v bublinách. I v té mojí má většina lidí podobný názor jako já. Snažím se mluvit i s lidmi z jiných bublin. Myslím si totiž, že je zapotřebí, abychom si navzájem porozuměli. Rozdělená společnost je baštou diktátorů. I proto jsem - s filmem Mečiar - podnikla takovou malou cestu po českých městečkách a vesnicích, k lidem, kteří možná mají pocit, že se na ně zapomnělo. Chtěla jsem se k nim přiblížit a mluvit s nimi. Populističtí lídři, kteří vyhráli volby, jezdili právě po takových malých městech a vesnicích. Proto je tamní lidé považují vlastně za kamarády nebo rodinu: dostanou dárky, kulturní program, vyfotí si s nimi selfíčko, pohovoří s nimi, a díky sociálním sítím s nimi udržují vztah. Pak tihle voliči mají logicky pocit, že jim vládne někdo, kdo je nezradí, kdo k nim denně mluví. No a tím pádem se přece nemůže dít nic zlého! Je to takový zvláštní klam, ale velice funkční.

Už na podzim jste mluvila o trestním oznámení, které na vás podala poslankyně Slovenské národní rady za Lidovou stranu Naše Slovensko kvůli plakátu k filmu Mečiar. Má tato věc nějaký posun?

Nemá, nic se v téhle věci neděje. Trestní oznámení logicky nikam nevedlo, každému zdravě uvažujícímu člověku to přišlo absurdní. Nás to vlastně potěšilo. Je to důkaz toho, že film bylo na Slovensku vidět, že se o něm mluvilo a že v lidech rezonoval. Až se vzbouřili lidé, kterým nepřijde jako zločin vyhlazování milionů Židů během druhé světové války, zato jim přijde ohromně závažný plakát s bývalým politikem, na kterém ho vykreslujeme v určitých konotacích. Nota bene v takových, do kterých se sám v letech svého vládnutí stavěl.

Řekla jste, že jste občanka Slovenska. České občanství nemáte?

Nemám, přestože už více než čtrnáct let žiji v Praze. Občanství mám pouze slovenské.

Dá se říct, kde jste víc doma -v Česku nebo na Slovensku?

Nedá. Žiju v Praze, i proto, že jsem tu studovala a mám tady víc svůj svět. Rodinu mám ale v Bratislavě, hodně práce taky, takže tam často jezdím. Cítím se být součástí obou našich národů. Pro mě zjevně federace neskončila.

Na slovenskou premiéru filmu Mečiar přišel i prezident Slovenska Andrej Kiska. Znamená to pro vás něco? Vy si ho, podle všeho, vážíte...

Překvapilo mě to a potěšilo. Prezidenta si vážím už i proto, že na Slovensku plní roli jakési morální autority. V tom zmatku a znechucení je to důležitá role, i když příliš pravomocí reálně zasáhnout nemá. Co se týče filmu, byla bych ráda, kdyby to viděli všichni naši politici, protože se jich to všech týká.

Tereza Nvotová

Máte nějakou reakci na film od Vladimíra Mečiara?

Ne. Jenom někde do médií řekl, že jsem ho zneužila, že jsem ho natáčela pro účely fakulty a pak jsem bez jeho souhlasu udělala celovečerní film pro kina. Ale tak to nebylo. Pravda, původně jsem ho točila pro fakultní účely, ale pan Mečiar velmi dobře věděl, že budu dělat celovečerní film, že spolupracuji s HBO a že mluvím i s jinými lidmi. Věděl to a souhlasil s tím. V tomto ohledu mám tedy čisté svědomí, nikoho jsem nezneužila.

Vy máte obecně čich na silná témata. I váš hraný debut Špína, film o znásilnění, vyrovnávání se s ním a o traumatech mladé holky, byl na Slovensku velmi úspěšný.

To mě překvapilo ještě víc než u Mečiara, který byl u diváků nejúspěšnějším dokumentem loňského roku. Na Špínu přišlo na Slovensku přes padesát tisíc diváků, hlavně mladých lidí. Asi se podařilo to, o čem jsem tak trochu snila: že film promluví k naší generaci, a ta ho pochopí právě proto, že mluví o věcech, o kterých se mlčí. Strašidelné statistiky o sexuálním násilí a odmítavý až nechutný přístup společnosti k obětem těchto činů dává těm, co si to uvědomují, povinnost proti tomu bojovat. Já to dělám filmem a doufám, že i na Slovensku vzniknou místa, kde budou obětem znásilnění pomáhat. Zatím jich moc není, a ty oběti se potkávají spíš s nedůvěrou nebo opovržením.

Kameraman Špíny Marek Dvořák dostal nedávno Cenu Asociace českých kameramanů. Jak podrobně říkáte svým nejbližším spolupracovníkům, třeba kameramanům, co mají dělat? Řídí se pouze vašikem mi pokyny nebo jim necháváte do určité míry i volnou ruku?

Režisér by bez spolupracovníků nic nenatočil. Film je týmová práce a režisér není jediný, který má vizi. Musí však různé vize svého tvůrčího týmu spojit, a tím pak vznikne koherentní dílo. Já mám z tohoto procesu tu spolupráci nejradši a ráda začínám už při vzniku scénáře. U Špíny jsme příběh s Barborou Námerovou vymýšlely spolu, s Marjsme se pak snažili přijít na to, jak vizuálně ukázat vnitřní prožívání naší hlavní hrdinky. Se střihači jsem taky strávila několik měsíců, den co den. Některé vztahy v různých fázích práce na filmu jsou intenzivnější než ty rodinné a osobní.

A obráceně. Občas se ve filmech objevíte jako herečka. Snažíte se představovat režisérům svoji vizi postavy, kterou ztvárňujete, nebo se spokojíte s jejich vysvětlením?

Předně se za herečku moc nepovažuji. Je ale pravda, že několikrát jsem měla možnost ve filmu hrát, což mi moc pomohlo při pozdější práci režiséra. Jako herečka samozřejmě řeším jenom svou postavu, její motivace, její osobnost, a když mám pocit, že vím, jak ji obohatit, režisérovi to samozřejmě řeknu. Důvěra a spolupráce herce s režisérem je pro film klíčová.

Umíte si představit, že byste režírovala film, ve kterém byste současně hrála?

Nepovažuji se za tak dobrou herečku, že bych sebe samu obsadila do filmu. Myslím si, že by mě to omezovalo v práci režiséra - a film určitě tolik neutrpí, když v něm nebudu hrát. (smích) Jsou mnohem lepší herci, se kterými bych ráda spolupracovala. Film, kde bych i hrála, nechystám.

A co tedy chystáte? Budou to podobně silné věci, jako dokumentární Mečiar nebo hraná Špína?

V současnosti připravujeme ve spolupráci s americkou produkcí film, adaptaci knihy, kde jsou obě roviny: jak politická, tak ženská. Je to autobiografie ženy odehrávající se v padesátých letech minulého století. Moje generace si něco takového neumí představit, přesto ji dystopická představa velkého bratra fascinuje. Zároveň toto období známe jenom z mužského hlediska. Proto je, myslím si, podstatné zpracovat tento příběh právě pro nás -svobodné mladé lidi, které současný komfort a život beze strachu možná trochu uspal.

Prozradíte, o jakou knihu se jedná?

Je to kniha Žo Langerové Žila jsem s oddaným komunistou: Československo - můj osud 1934-1968. Nesmírně silná kniha, která vyšla v několika jazycích, česky a slovensky bohužel až po smrti autorky. Zároveň připravuji se scenáristkou Špíny náš druhý film.

autor: Jan Kaliba
Spustit audio

Více o tématu