Morani – bojovníci, jejichž život řídí hvězdy
Vypadají jako z reklamního plakátu turistické kanceláře. Jsou mladí, statní, svalnatá těla zdobená ornamenty, na hlavě čelenku z per. Řeč je o bojovnících kmene Samburu zvaných morani.
Na břehu potoka postává několik mladých mužů. Tvář a vlasy spletené do desítek copánků si natírají červenou hlinkou. Kolem krku mají doslova krunýř z pestrobarevných náhrdelníků. Jejich svalnatá těla se lesknou.
Morani jsou krásní a z hrdého držení těla je patrné, že si toho jsou vědomi. Především jsou však bojovníky, a tak v trávě vedle nich leží jejich luky a šípy. Úkolem moranů je chránit území kmene a především jeho stáda.
„Brání vesnice, chrání stáda před nájezdy zlodějů. Určitě jsi viděl, že všude kolem se pase náš dobytek. Musíme jej hlídat, jinak bychom o něj přišli. To je úkolem moranů,“ vysvětluje mi kmenový stařešina.
Dobytek střeží morani doslova se zbraní v ruce. A je před kým. Bojůvky mezi kmeny, které se vedou o dobytek, jsou docela běžné i dnes. Když morani nebojují, ženou a pasou svá stáda.
Setkání s polonahými pomalovanými bojovníky není nijak neobvyklé. Ne vždy je to ovšem setkání příjemné. Své zkušenosti má David Modrý, český biolog, který na území kmene Samburu pracuje už řadu let: „Párkrát se nám stalo, že se přihnala skupinka kluků se samopaly, že mají žízeň a hlad. Přišli, všechno nám snědli a vypili a zase odešli.“
Stát se moranem – bojovníkem – je pro každého mladého muže velká čest. Vždy za deset patnáct let se zformuje nová generace. Během velké slavnosti jsou mladí muži obřezáni a nastanou jim válečnické povinnosti.
O tom, kdy se zrodí nová generace, rozhodnou kmenoví kněží po poradě s hvězdami. Pro bojovníky platí mnohá přísná omezení. Především se nesmí oženit do doby, než je vystřídá nová generace. To může trvat sedm, ale i patnáct let. Záleží jen na hvězdách.
„Zatím poslední slavnost, během které byli uvedeni noví bojovníci, se odehrála před pěti lety. Kdy bude další, nevíme. Do té doby se bojovníci, kteří hlídají stáda, nesmí oženit. Než jejich povinnosti skončí. To je železný zákon,“ říká mi stařešina kmene.
Časy se však mění. I do života Samburů vkročilo, i když zatím jen opatrně, 21. století. A to nejen v tom, že vedle luku a šípů patří do výstroje bojovníka i mobilní telefon nebo že tradiční červený jíl, kterým si bojovníci natírají vlasy, pomalu nahrazuje kupovaná barva. Především stále víc mladých mužů odchází do škol do vzdálených měst. A válečníky se tak nestávají.
„Po zatím poslední slavnosti obřízky v roce 2005 jsem požádala vrchního kněze, aby předpověděl budoucnost,“ říká mi později v Nairobi Rhodia Mann, Evropanka, která poprvé přišla ke kmeni Samburu před půl stoletím. Kmen ji přijal za vlastní a dokonce dostala i samburské jméno – Núngišu.
„Šaman mi řekl, že odpověď se mu z hvězd ještě nepodařilo vyčíst. Prý však cítí, že tato generace, která se zrodila v roce 2005, ještě bude ctít tradice. Ale generace, která přijde potom? Osobně se obávám, že za deset patnáct let se všechno změní. Bohužel. Svět už nebude tak barevný,“ smutně prorokuje Rhodia Mann.
Nejen Keňu a její obyvatele, ale vlastně celý černý kontinent pro svět objevily fotografie. Od dob prvních cestovatelů, kteří prozkoumávali Afriku s fotoaparátem v ruce, se však mnohé změnilo. Moderní technika udělala z fotografování záležitost takřka pro každého. Expedice Fotografické návraty si dala za cíl připomenout, že exkluzivní záběry africké divočiny nemusí mít se skutečnou Afrikou mnoho společného. Výprava tak v severní Keni fotí zvířata i lidi starou analogovou technikou, a dokonce se pokusila přímo v divočině fotografie vyvolávat. Jak je expedice úspěšná a co všechno ji zatím potkalo, přiblížil posluchačům Zápisníku zahraničních zpravodajů po telefonu přímo z Keni její vedoucí Jan Svatoš.
Zvětšit mapu: Národní rezervace Samburu v Keni
