Miny stále mrzačí Kambodžu. Nejste bez budoucnosti, přesvědčují postižené v protetické dílně
Nášlapná mina většinou svou oběť nezabije, ale těžce ji zmrzačí a velmi často tak poznamená celé rodiny. Takzvanou Ottawskou úmluvu o zákazu výroby a používání nášlapných min už podepsalo přes 160 zemí světa, ale třeba Rusko, Čína nebo Spojené státy zatím podpis nepřidaly. A jedna z nejzákeřnějších zbraní zabíjí dál, často i desítky let poté, co skončí samotný válečný konflikt. Jako třeba v Kambodži.
Tříletý Leik se narodil s těžkou vadou levého nártu. Namísto toho, aby došlapoval na chodidlo, se celou vahou opírá o nárt a ten se bortí. Víc a víc vlastně tahá nohu za sebou a Leikova matka a lékař Tram Arut s ním proto denně cvičí.
„Nemůžeme si dovolit samostatné místnosti, a tak tady v rohu rehabilituje Leik a dalších asi třicet dětí. A u protější stěny cvičí dospělí, kterým nášlapné miny utrhly nohy. A hned za tou zástěnou jsou výrobní provozy, tam se všechny ty protézy a pomůcky vyrábějí."
Desítky končetin měsíčně
Z protetické dílny na předměstí Phnomphenu přímo na břehu Mekongu se ozývají zvuky broušení, klepání a řezání. Paní Prahm tady právě dokončuje levou nohu. Za měsíc vyrobí tak třicet až čtyřicet končetin, podle toho, jestli jsou určeny dětem nebo dospělým.
Nášlapné miny většinou nezabíjejí, ale trhají ruce, nohy, střepiny často také připraví člověka o zrak. Protézy často vyrábějí lidé, kteří je sami potřebují.
Jako materiál pro výrobu protéz se používá kombinace gumy, pryskyřice a polypropylenu. A třeba prsty na umělé ruce jsou tak pružné, že Kambodžané s nimi bez problémů řídí motorku.
Už nejsem muž bez budoucnosti
Jeden z výrobků paní Prahm zkouší přímo ve vedlejší místnosti mladík jménem Phorn. Při vysekávání trávy šlápl loni na podzim na takzvanou skákající minu. Přežil, ale potřebuje protézu a někoho, kdo ho přesvědčí, že život pro něj neskončil.
„Když jste jediný, kdo nosí domů peníze, a najednou to skončí, nechcete být rodině na obtíž,“ svěřuje mi Phorn. „Uvažoval jsem o sebevraždě, ale teď to vidím jinak. Až se naučím dobře chodit, bude i práce. Věřím tomu,“ říká.
V Kambodži jsou dodnes hrozbou miny z éry Rudých Khmérů nebo americko-vietnamské války. Jsou ruské, čínské, ale třeba i československé výroby.
Karmický trest
„Jsme zcela závislí na zahraniční pomoci. Náš rozpočet je asi milion dolarů ročně. My vyrábíme protézy, ostatní musejí shánět peníze na platy odminovávačů a na jejich techniku,“ vysvětluje mi Rity Kehn, který už dvacet let vede celý projekt.
Za největší úspěch považuje, že zdraví Khmérové se už na své zmrzačené spoluobčany nedívají jako na lidi, kteří si v buddhistické společnosti svůj osud zaslouží.
A pokud přeci jen ano, hned jim navrhne, ať přispějí na činnost dílny, aby si do dalšího života přinesli nějakou zásluhu.
