Milan Slezák: Turecko a NATO se bez sebe neobejdou

Milan Slezák
Milan Slezák
Po sestřelení svého letadla Syřany požádalo Turecko Severoatlantickou alianci o podporu a také ji v úterý dostalo. To je v pořádku.

Jestliže se nám výhody vstupu do NATO kdysi vykládaly tak, že budeme-li se cítit ohroženi, budeme se moci opřít o solidaritu jiných členů aliance, musí stejný princip platit pro všechny členy NATO, a tedy i pro Turecko.

A navíc, tentokrát šlo podporu slíbit s lehkým srdcem. Turecko se totiž neodvolalo na článek 5 zakládající smlouvy NATO – což by bývalo znamenalo, že ostatní státy mu musejí (anebo by alespoň měly, v tom není stoprocentní shoda) přijít na pomoc vojensky. Turecko požádalo jen o konzultace a podporu. Načež se mu dostalo ujištění, že NATO stojí bezvýhradně na jeho straně a že sdílí jeho názor, že sestřelení turecké stíhačky Syřany je nepřijatelné.

NATO také Turecku slíbilo, že udělá vše, co bude v aliančních silách, aby podobným incidentům včas zamezilo. Ale jak se tomu dá zabránit, když se NATO v Sýrii vojensky angažovat nechce – a ví, proč?

A to není jediná otázka, která se člověku v této souvislosti vynoří. Můžeme například stoprocentně věřit turecké verzi, že stíhačka nad Sýrii zabloudila čirou náhodou? Dobrá, kvůli kvalitním spojeneckým vztahům se taková otázka dá polknout. Turecku by se však mělo připomenout, a to velmi slušně, jako váženému spojenci, že dnes žádá o podporu někoho, koho donedávna v zájmu svých vlastních cílů klidně obcházelo.

Se Sýrií a Íránem má hodně členů Severoatlantické aliance hodně špatné vztahy. Turecko se v jisté době rozhodlo, že ono s nimi bude mít vztahy nadstandardní. Bez ohledu na to, co si o tom myslí zbytek NATO. Svou vlastní politiku, bez ohledu na to, co soudí NATO, si Turecko razilo a razí také ve vztahu k Libyi či Izraeli.

Každopádně je dobré, že teď Turecko objevilo, že alianci potřebuje. Protože NATO se bez Turecka také neobejde.