Milan Slezák: O čem rozhodl německý soud?

Německý ústavní soud vlastně ve středu rozhodoval o dvou kauzách. V té první, německé, šlo o to, zda vláda mohla, aniž si to předtím nechala schválit parlamentem, slibovat zahraničí velké peníze, jejichž návratnost je ve hvězdách.

Druhou kauzu, tu evropskou, soud výslovně neřešil, jenže odhlédnout od ní nemohl. Soudci z Karlsruhe dopředu říkali, že budou věc muset posuzovat v souvislostech. Věděli, že kdyby se usnesli, že vláda slibovala pomoc Řecku, Portugalsku a Irsku v rozporu se spolkovou ústavou, fatálně by tím poškodili euro. Kdyby byl německý příspěvek do evropského záchranného fondu prohlášen za neústavní, neublížilo by to jen Řecku, Portugalsku a Irsku, ale především euru. Vždyť kvůli němu, a ne kvůli jednotlivým zadluženým státům, se ve skutečnosti od loňska vymýšlejí všechny krkolomné a nákladné záchranné plány.

Přežití eura je nyní i v našem národním zájmu, byť se Česko v dohledné době z rozumných důvodů ke vstupu do eurozóny nechystá. Euro je součástí evropské architektury, která váže sílu Německa a zaručuje, že její projevy jsou převážně pozitivní. A dokud hájí euro Německo, náš největší hospodářský partner, s nímž stojí a padá český vývoz, těžko můžeme euro pohřbívat my. Přičemž iluze, že zánik eurozóny by Česku dopřál ničím neomezenou finanční svobodu, nejsou namístě. Pak by totiž bylo v českém zájmu vstoupit do jiné mezinárodní finanční zóny, která by nepochybně vznikla kolem obnovené marky.

To však rozhodně neznamená, že debata o záchranných mechanismech v eurozóně je zbytečná. Připomeňme si podstatu onoho sporu. Jak dlouho mají finančně odpovědné státy v zájmu dobré kondice společné měny platit za ty, které si žily nad poměry? To je legitimní otázka, ale nikoliv pro ústavní soudy.