Michael Kocáb: K jazzu se vrátím, vrhnu se na big bandy
Ačkoli se na to občas zapomíná, první album Pražského výběru bylo jazzové, přesněji jazzrockové. Deska Žízeň (1978) je dnes ceněným sběratelským artiklem a my jsme jí věnovali speciální listopadové vydání pořadu Vinyl Story. Jeho hostem nemohl být nikdo jiný než Michael Kocáb.
Chick Corea, Herbie Hancock, ale taky Frank Zappa ‒ to byly hlavní inspirace první, tedy jazzové, éry Pražského výběru. „Nikdy jsem se s žádnou deskou nenadřel tolik, jako s Žízní,“ vzpomíná dnes Michael Kocáb, „proto ji mám rád a trošku jsem na ni pozapomněl, protože známější Straka v hrsti ji překryla.“
Pohled do bookletu naznačuje, že jde i s odstupem času o mimořádnou nahrávku. Základní sestavu Pražského výběru zde doplňuje řada hostů – Martin Kratochvíl, Michal Gera, Oskar Petr, Jan Kubík, Ondřej Konrád a další. „K podobné hudbě se určitě aspoň jednou vrátím. A budou to big bandy, ty mě baví nejvíc, takovou tou svojí výbušností. Bude to takovej atomovej jazz,“ slibuje Kocáb. Plnou verzi rozhovoru poslouchejte v audiu.
První nahrávky Pražského výběru vznikly roku 1976. Jak se na ně s odstupem let díváte?
Musím se přiznat, že jsem byl příjemně překvapený, když jsem je teď po mnoha letech slyšel. Jede to jak blázen a opravdu se mi to líbí, mám z toho radost. Já jsem dlouho měl čistě jazzovou etapu, která pak vyvrcholila singlem Pražského výběru a dlouhohrající deskou Žízeň.
Hrál jsem v Pražském big bandu Milana Svobody, s Volf Jazztetem a hlavně s triem Jiřího Stivína, které se potom proměnilo v takovou variaci MaSoKoSti ‒ Malina, Soukup, Kocáb, Stivín ‒ to když k triu přišel bubeník Láďa Malina. Tam byly nároky na jazzové piano poměrně velké. Tehdy jsem se hudbě věnoval opravdu intenzivně, zkoušel jsem na varhany osm, deset hodin denně.
Kdo vás nejvíc ovlivnil, když jste skládal album Žízeň?
Žízeň vznikala v době, kdy jsem studoval u svého drahého profesora Ilji Hurníka. Hodně jsem tehdy poslouchal Franka Zappu a pana profesora Hurníka jsem se přidrzle ptal, jestli vůbec Zappu zná. Opravdu si ho pak poslechl a dost nás to sblížilo. Hurník mě učil, že mám používat neobvyklá metra, že mám měnit rychlost, stavbu skladby. Tím vším je ta Žízeň poznamenaná: je to sice jazz-rock, ale způsob kompozice je převzatý spíš z vážné hudby, nejsou tam klasické jazzové struktury.
Ze skladby Mysterium například slyšíte, jak jsem byl ovlivněný Chickem Coreou. Třeba Coreovo slavné sólo ve skladbě Spain jsem se v době studií na konzervatoři naučil do poslední noty nazpaměť. To byla velká škola, člověk tak pronikl do toho jeho výběru jazzových tónů.
Michael Kocáb přibližuje inspirační zdroje alba Žízeň:
Taky mě ovlivnil Herbie Hancock ‒ to je znát ve druhé části skladby, která se jmenuje Masky. To piano tak zobe, ale musí zobat velmi přesně, protože ještě neexistovala možnost zpřesňování. Jak to slyšíte, tak přesně jsme to museli nahrát. Jazz rock se vyznačoval mimořádnou motorikou, jednotlivé tóny do sebe perfektně zapadají a ono to jede. A tady zpětně vidím, že se to podařilo zrealizovat.
Ta moje touha po motorice se později promítala i v rockovém Pražském výběru, ale už na Žízni je jednoznačně slyšitelná. Používali jsme groovy, i když jsme tomu ještě tak neříkali. Kompozice jsou rozevláté, což mi taky zůstalo dodnes.
Tehdy jste byl mladý autor, Žízeň byl váš první větší projekt. Jak jste při tvorbě alba postupoval?
Tehdy jsem byl mladý kluk, bylo mi dvacet čtyři, neměl jsem v zásobě nějaké motivy, které bych mohl zpětně vytahovat a poskládat je. Takže jsem při komponování prostě začal a jel jsem pořád dopředu. Na konečném provedení často měla velký podíl improvizace. Hlavní motivy jsem samozřejmě vždycky napsal, ale pak se začalo improvizovat a věci se měnily.
Ve skladbě Čerpadlo jsou slyšet bigbandové prvky, je tam zajímavá přesná souhra žesťové sekce ‒ a je to zahrané v obrovském tempu, takže jsme určitě museli hodně trénovat. Hráli jsme ty skladby samozřejmě i na koncertech, ale nikdy ne v té plné sestavě, která je zachycená na desce.
Hodně jsme improvizovali ‒ to je velká hodnota, kterou jazz přináší a která mi v rocku trochu chybí. Každé to hraní bylo jiné a bylo to nádherné období. Když pak přišel přerod do rockového Pražského výběru, tahle nespoutaná jazzová etapa skončila. Byla sice nahrazená něčím jiným, hlavně většími ovacemi publika, ale improvizace ubývalo. I proto se ještě jednou hodlám k jazzu vrátit, hlavně k tomu bigbandovému.
Na albu hraje hodně hostů. Vy jste už předtím účinkoval na deskách jiných jazzrockových skupin, jako Bohemia nebo Mahagon, a odehrál jste řadu koncertů v různých sestavách. To jistě vznik Žízně ovlivnilo.
Na konzervatoři jsme měli dobrou partu ‒ Milan Svoboda, Ondřej Soukup a hodně dalších muzikantů, i potom jsem s nimi často hrál. Studium na oborové škole je k nezaplacení ‒ potkáte se s lidmi, s nimiž pak můžete celý život spolupracovat. Ondřej Soukup, se kterým jsem pak zakládal Pražský výběr, mi byl nejbližší a dodnes zůstává jedním z mých nejlepších kamarádů.
Když Žízeň po letech poslouchám, slyším, jak Ondra fantasticky hrál na basu ‒ takovým slapovým, funkovým způsobem, zní to skvěle. Dělal jsem tehdy na Pražských jazzových dnech v Lucerně programy jako Nouzové přistání, Nouzový úlet a Kapela kapelníků. Měl jsem jako mladý kluk docela drzost, když jsem do Lucerny sezval kapelníky ze všech možných jazzových souborů. Dneska už bych tu drzost neměl, už bych se bál. Ale oni opravdu přišli, hráli a bylo to skvělé, Lucerna byla vždycky plná.
Jak natáčení desky Žízeň probíhalo?
Ve studiu ve Smetanově divadle jsme se docela dobře zabydleli. Já jsem byl ve vydavatelství Panton chráněn laskavostí pana Petra Maláska. Dal mi taky později možnost natočit dvě desky s Evou Olmerovou. Když už nám tedy dal Panton zelenou, využívali jsme toho naplno a přístup pracovníků ve studiu taky byl většinou velmi přátelský. Proto ta deska překvapivě dobře zní.
Já jsem dohlížel na to, aby to bylo dobré, jsem takový puntičkář a nerad nechávám věci náhodě. Byl jsem mladý a trochu přidrzlý, nutil jsem ty lidi, aby to nahráli znovu a líp, vyžebrával jsem další a další frekvence a měl jsem v tom podporu, takže se mi to dařilo. Byl jsem syn chartisty, ale pan Malásek mi tak nějak tajně nadržoval.
Poslechněte si celé album Žízeň:
Mohl byste ještě něco říct o suitě Metamorfózy na druhé straně alba Žízeň? Volnou část, nazvanou Let zimního ptáka, jste nedlouho po natočení přepracoval pro zpěvačku Marthu Elefteriadu na desku Kresby tuší.
Pokud jde o nahrávku Let zimního ptáka, tam mám velkou úctu k tomu, co Martin Kratochvíl dokázal vytáhnout z toho Minimoogu. Já jsem si Minimoog v té době půjčil, pak jsem si ho taky koupil, ale ukradli mi ho. Chtěl jsem si to původně zahrát sám, ale nedokázal jsem to z toho nástroje dostat, neuměl jsem dost dobře pracovat s filtry. Ale Martin to zvládl perfektně a v jeho provedení ten Minimoog doslova mluví. Je to nádherný nástroj ‒ žádný jiný syntezátor ho nikdy ani náhodou nenahradil.
Taky Michal Gera v té skladbě hraje na trumpetu smutně a krásně. Je to taková tklivá věc. Ex post jsem ten motiv využil pro Marthu Elefteriadu, ale nebylo to tak, že bych vykrádal sám sebe. Říkal jsem si, že by to bylo hezké zpracovat i do zpívané podoby.
Když jsem teď po dlouhé pauze skladbu Metamorfózy poslouchal, měl jsem pocit, že tam na kytaru už hraje Michal Pavlíček, ale z obalu čtu, že to byl Martin Koubek. Taky vynikající kytarista, měl podobný tón jako Pavlíček, je to hudebník, který stojí za připomenutí. Ve druhé půlce skladby je zajímavý nástup bubeníka Ládi Maliny, který ten rytmus ještě zpevnil. Malinova hra na bicí mě ovlivnila směrem k tvrdší hudbě. Ke skladbám z Žízně jsem se později už nevracel, měl jsem pořád tolik nového materiálu, že na to nebyl čas. Život je krátký.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
