Měly pohádky pravdu? Historik Martin Nodl popisuje, jak vypadaly středověké svatby

„Většina sňatků bývala domluvena dopředu a snoubenci nemohli rozhodovat o tom, koho si vezmou. Přesto známe několik případů, kdy se děti – především dcery – vzepřou,“ popisuje.

Nejznámějším příkladem je Anežka Přemyslovna. Ta se svému otci a jeho rozhodnutí vzepřela nikoliv jednou, ale rovnou dvakrát. „Většinou šlo o dívky, které byly od útlého dětství rozhodnuty vstoupit do kláštera, proto se nemohly vdát,“ upřesňuje historik.

Pravdou tak zůstává, že bránit se rozhodnutí rodičů bylo pro středověké snoubence velice těžké, ne-li nemožné. „Od začátku života byli vychováváni v tom, že musí splnit otcovské přání.“ Typickým příkladem takového přístupu může být třeba jeden z nejznámějších panovníků českého středověku. Karlovi IV. bylo pouhých sedm let, když jeho rodiče rozhodli o jeho budoucím sňatku s Blankou z Valois.

Čtěte také

Středověké sňatky a církev

Ve středověku byla dívka zralá na manželství ve 12 letech, chlapec ve 14 letech. Většinou to bylo tak, že si mladá dívka brala zralého muže.

Po 4. lateránském koncilu měly podle církevních představ všechny sňatky probíhat před zraky církve. „Ovšem obzvlášť v laickém prostředí – ve městě a na venkově – byl sňatek často uzavírán pouze mezi dvěma lidmi, bez jakékoliv účasti duchovního. Představa, kterou známe z kostela 19. a 20. století, kdy je kněz oddávající osobou, která klade ruce na hlavy snoubenců, je věcí až 17. a 18. století,“ upozorňuje historik.

Určitý typ sňatků církev ve středověku zakazovala. „Stavěla se třeba negativně proti sňatkům příbuzných do třetího, čtvrtého kolene,“ vysvětluje Martin Nodl.

Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte buď kliknutím na odkaz přímo v tomto článku nebo v našem audioarchivu.