Medvecká: Role v představení Dobrou noc, mami mě nahlodává, dostavují se výčitky

2. září 2022

Taťjana Medvecká je divadelní, filmová, televizní herečka a také dabérka. Za svou práci získala několik cen. Od roku 1975 je stálou členkou Činohry Národního divadla. „Dostávám často otázky, jestli nejsem vyhořelá, jestli mě to pořád baví... Baví! Pojmenovala jsem si to tak, že vyčerpávám nenaplněné naděje svých předků. Maminky, která toužila hrát divadlo, babičky, a dokonce i prababičky. Všechny tyto ženy tíhly k tomuto kumštu, ale nemohly to naplnit,“ říká.

Má herec s takovou praxí jako vy ještě někdy ze sebe pocit trapnosti?

Neustále. Čím dál tím víc! Akorát si říkám, že mě trošku omlouvá to stáří. To je dobré. (směje se)

MFFKV 56, film Slovo, Taťjana Medvecká

Já ho mám někdy taky. Jak to udělat, aby ostatní nepřišli na to, že ho mám? Jak to přehrát?

Myslím si, že jediná šance je nebrat se moc vážně. Nemyslím nic špatného, nechci vám ublížit – jsem, jaká jsem, sorry. (směje se)

Četla jsem Olgu Scheinpflugovou, která vyprávěla o pohřbu svojí maminky a o tom, jak pozorovala samu sebe, jak truchlí. I když ta emoce byla hluboká. Znáte to?

Musím říct, že jo. Je to divné, je to nějaký schizofrenní pocit, že se člověk přistihne, že je pozorovatel. Nevím, proč to tak je, ale můžu to potvrdit.

Můžete mi říct konkrétní situaci? Dá se to pak zahrát takhle dobře?

Je velká vzdálenost mezi tím, co člověk hraje, a mezi tím, jak je to opravdu... Zvláštní moment byl, když starší dcera Kačenka měla porodit. Hrozné čekání a pořád se nic nedělo. Pak už jsme se to dozvěděli a já jsem propukla ve velmi intenzivní pláč z té únavy a ze všeho. Byla to reakce, kterou bych vůbec nečekala.

Čtěte také

Kdybych něco takového hrála, tak by mě to nenapadlo. Ale tady jsem jenom brečela. Ani nevím, jestli štěstím, úlevou, úzkostí... Člověk to kolikrát ani neumí dohlídnout.

V Ungeltu ještě hrajete Dobrou noc, mami?

Ano

To je představení, které má Pulitzerovu cenu. Velmi náročná věc, kde vám dcera přijde říct, že ještě ten den spáchá sebevraždu. Je to představení, kde se střídají zloba, pláč, výčitky... Jste maminka, může se stát, že si tam začnete promítat vlastní zkušenosti a že vás ta role nahlodá?

Ano, nahlodá. To jsem si říkala celou dobu toho zkoušení. Opravdu se nahlodáváte. Když třeba vidím, jak moje dcery, které jsou na mateřské dovolené, s jakou intenzitou se věnují svým dětem, tak si říkám: To jsem byla matka úplně hrozná, byla jsem furt v divadle... Mám výčitky. To se dostavuje.

Vyčerpá člověka taková role?

Je to asi nejnáročnější věc, kterou teď mám na repertoáru. Když vím, že se představení blíží, snažím se to trošičku obestavit, abych se aspoň druhý den vyspala. Je to náročné.

Hrála jste někdy nějakou postavu, která by byla Táňa Medvecká? Že byste si řekla, to je super role, to jsem já?

Já vlastně nevím... Připadám si jako nějaká hmota, která se vždycky snaží vecpat do formy toho, co mi předepisuje scénář. A pak si říkám, že nevím, kdo teda vlastně jsem...

Když jsem hrála asi třináct let betonářku – s natáčkami na hlavě, s koštětem – to nějak člověk vezme za své. Říkala jsem si, neovlivnilo mě to v mém životě? Vždyť já jsem dřív nebyla taková až lidová, že se s každým hned dám do řeči... A teď mi to přijde normální.

Někdo mě osloví, dřív bych řekla: „Ano, děkuju, na shledanou.“ A dneska: „Jo, vážně? No my máme taky psa. Sbíráte švestky? Já je taky sbírám.“ (směje se) Asi mě to trošku proměnilo.

Jak Táňa Medvecká vzpomíná na herce Karla Högera? S jakým filmem se chystá na festival do Benátek? Proč se na sebe nechce dívat ze záznamů? A na co ráda vzpomíná coby rozhlasová herečka? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , vma

Související