„Mé oči jsou Jaderské moře.“ V Jugoslávii se zprvu zpívalo o Titovi, hity o vlasti ale znějí dodnes

2. květen 2022

Jugoslávie byla země mnoha národností, náboženství a rozdílných historických zkušeností. Vůdce Jugoslávie Josip Broz Tito a jeho vláda tento rozlehlý stát museli udržovat pohromadě, najít něco, co bude občany spojovat a co vytvoří jednotnou jugoslávskou identitu. Jedním z nástrojů propagace jugoslávské identity se stala hudba. Po rozpadu Jugoslávie už málokdo poslouchá oslavné písně o Titovi. Hudba opěvující krajinu, domov a přírodu na Balkáně ale přežila.

Jednou z nejoblíbenějších písní Josipa Broze Tita byla Zemljo moja, Země moje, z konce 70. let od sarajevské kapely Ambasadori. V písni se zpívá o lásce k vlasti, o lásce k Jugoslávii.

Vidím pole zlacená obilím
a na kopci vidím svůj rodný domov
Myslím na tebe každou chvíli
moje země, moje země

Vůdce Jugoslávie Tito který zručně využíval kulturu, filmy a třeba právě i hudbu k posilování identity Jugoslávců. Píseň mimo jiné zazní i v srbském seriálu Rodina z roku 2021, který pojednává o zadržení bývalého prezidenta Jugoslávie Slobodana Miloševiće v jeho vile v Bělehradě v roce 2001.

V seriálu je ovšem píseň použitá sarkasticky, protože z Titovy Jugoslávie nakonec nezbylo vůbec nic a války v 90. letech po sobě zanechaly zničené země a společnosti, přičemž některé se z nich vzpamatovávají dodnes.

Tito a jeho politici budovali ducha Jugoslávie. Důvodů bylo mnoho, bylo důležité podpořit jugoslávskou identitu, protože to byla obrovská země plná různých národů, tradic, kultury, náboženství. Byla to země, která vznikla na území staletí bojů právě mezi těmi národy, které teď žily pod jednou vlajkou.

Jugoslávie – na nohy!

Josip Tito zároveň potřeboval ukázat Jugoslávcům, že jejich země jim má co nabídnout i v porovnání se západní kulturou. A bylo to nezbytně nutné hlavně v případě generace, která se narodila až po druhé světové válce, v 50. letech.

Čtěte také

Tato generace nezažila hrůzy války, nezažila tu nenávist mezi jednotlivými národy pozdější Jugoslávie, ale nezažila ani ten spojovací element v podobě partyzánského hnutí vedeného právě Josipem Brozem Titem.

V 70. letech přišlo takzvané chorvatské jaro, hnutí, které usilovalo o práva Chorvatů v Jugoslávii. Šlo o silný hlas, který neseděl do jugoslávského patriotismu a bratstva-jedinstva, protože požadoval větší ohled na chorvatskou kulturní tradici a chorvatskou historii. A poodkrýval, že jugoslávská jednota není tak bezchybná, jak ji vláda a Tito prezentovali.

V této době se začala hudba ve velkém produkovat v Sarajevu, které bylo vždy obrovským symbolem právě jednoty, soužití a spolupráce mnoha kultur, ale i partyzánského odboje. Ostatně v roce 72 vyšel klíčový film mimo jiné podporující právě jugoslávskou a partyzánskou identitu – Valter brání Sarajevo.

Právě ze Sarajeva pochází kapela Bijelo Dugme.

Jugoslávie – na nohy!
Zpívej, ať tě slyší
Kdo neposlouchá píseň,
budou poslouchat bouři.

Kritickou částí jugoslávských dějin byla smrt Josipa Broze Tita v roce 1980. Kromě toho, že jeho skon lze označit jako začátek konce Jugoslávie, v té době vznikly také zásadní písně. Akcentovaly jugoslávskou jednotu a zároveň oslavovaly právě Tita a jeho odkaz.

Velký hit uctívající vůdce interpretoval s nadsázkou řečeno jugoslávský Tom Jones, který je doposud populární asi jako u nás Karel Gott: Zdravko Čolić.

Soudruhu Tito, my ti přísaháme
že z tvé cesty nesejdeme

„Tato hudba se dnes už bere jako součást historie. Věřili tomu, upřímně tomu věřili, ale už se k tomu nevrací,“ říká česko-jugoslávský hudební publicista Dan Sywala.

Mé vlasy jsou panonské klasy

Jednou z posledních písní, které vznikly ještě v Jugoslávii a opěvovaly tuto zemi, je doposud velmi slavná Jugoslovenka, Jugoslávka, od zpěvačky, která si říká Lepa Brena.

Mé oči jsou Jaderské moře
mé vlasy jsou panonské klasy
toužebná je moje slovanská duše
já jsem Jugoslávka

K této skladbě se lidé doposud překvapivě vracejí. Jugoslovenka hraje dodnes. Za určité formy prezentace hlavně v druhé polovině skladby by se nemusela stydět ani Severní Korea. Ale je to zvláštní, ono to i se mnou něco dělá. Nějak to zaklikne do mé DNA, je to prostě zvláštní,“ říká Sywala.

„Lepa Brena se tomu věnuje doposud. Zpívá o prvcích jugoslávské jednoty a trochu se i za to elegantně schovává,“ doplňuje.

Čtěte také

V zemích doposud přetrvává sentiment, hlavně láska k regionu, přírodě. „U nás tyhle věci nikdy nevznikaly. Já si neumím představit, že by třeba Helena Vondráčková zpívala ‚já jsem Čechoslovenka, moje vlasy připomínají Krkonoše...‘ To si opravdu neumím představit. Ta láska v tom regionu západního Balkánu k takové hudbě ale zůstala. Dnes už má jinou podobu – sentiment, to krásné, co region nabízí. Z těch všech chyb se dnes lidé snaží nějak poučit, těžko říci, jestli se to někdy povede. Ale do nějaké diaspory třeba ve Vídni přijede muzikant z bývalé Jugoslávie a členové diaspory mu cpou do kapes stovky eur: ‚Tak, a teď zpívej, jako by nikdy neměl přijít zítřek.‘ Ten prvek Jugoslávie a lásky k regionu přežívá dodnes,” říká Dan Sywala.

O dalších autorech a jejich skladbách a o tom, jak se hudba zemí bývalé Jugoslávie proměnila po jejím rozpadu, mluví Magdaléna Fajtová v pořadu Za obzorem s hudebním publicistou Danem Sywalou.

Spustit audio