Matěj Skalický: Bát se rozvolnění je lidské
Je to strašně zvláštní pocit, racionálně mu člověk nerozumí. A přesto – někde v koutku mozku je a nedá se z něj jen tak vymést. Pokud se sami sebe ptáte, zda je teď skutečně bezpečné jít na oběd do restaurace, na hru do divadla nebo na rodinnou oslavu s dvacítkou příbuzných, tak se vám tenhle pocit usadil v hlavě taky.
A možná se vám jen u toho, když si takové situace vybavíte, stáhne hrdlo a začne bušit srdce. Lidé trpící sociální fobií tyhle pocity dobře znají, teď je ale zažívají i ti, které pandemie výrazněji traumatizovala.
Čtěte také
Někteří psychologové tomu říkají post-covidová úzkost, poprvé se o ní začalo mluvit už loni v létě ve Velké Británii. Americká psychologická společnost pak letos v březnu zveřejnila průzkum, podle kterého má až půlka oslovených dospělých nepříjemné pocity ze setkávání s jinými lidmi.
V pandemické době jsme si navykli na to, že svět je nebezpečné místo. S pár přestávkami jsme rok žili jen mezi čtyřmi stěnami. Často úplně sami. Opustit je a jít zase mezi lidi bylo dlouho nesplnitelné přání. Teď to jde, ale mozek se zdráhá.
Jeho paměťová centra si za posledních několik měsíců osvojila řadu nových společenských a hygienických pravidel. Mluvit na lidi bez respirátoru teď vnímáme podobně nebezpečně jako jezdit autem bez zapnutého pásu nebo skákat šipku do rybníka ze skály.
Nedusit se problémy sám
Možná vám to neublíží, ale existuje velké riziko, že by mohlo. Limbický systém včetně malé, mandlím podobné části zvané amygdala spustí poplašný systém, který člověk pociťuje jako strach nebo úzkost.
Čtěte také
Vyplaví se hormony, rozšíří se nám zornice, zrychlí tep a zvýší tlak. Tělo je připravené bojovat nebo utéct. A je už celkem jedno, jestli jdete po tmě lesem nebo pozorujete holé tváře v přeplněné restauraci.
Než sami sebe přesvědčíme, že svět venku se za přísných hygienických opatření zotavuje, bude to chvíli trvat. Mozek je ale plastický, zvykne si. Toho využívá třeba kognitivně-behaviorální terapie.
Nepříjemným situacím je dobré vystavovat se postupně. Psychologové třeba radí nejprve si objednat jídlo s sebou u okénka, pak jít na zahrádku a teprve poté si zkusit sednout k prostřenému stolu a nechat se obsloužit. S každou další takovou expozicí poroste i ztracené sebevědomí, nepříjemné pocity se budou naopak zmírňovat.
Zásadní je nebát se říct si o radu, nedusit se problémy sám. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí, zní asi nejznámější věta Čapkova Povětroně. Vážnější pandemická traumata je pak dobré svěřit do péče psychoterapeutovi. Ten umí léčit kazy na duši a poradí vám, jak si hlavu pravidelně čistit.
Každá změna může citlivějším lidem totiž způsobit velký zásah do života. Není to ostuda, je to lidské, jen se o tom málo mluví.
Autor je publicista
Související
-
„V jednu chvíli se všechno sesypalo.“ Až pětina lidí teď trpí zvýšenými pocity úzkosti a depresemi
Větší stres, úzkosti a deprese prožívali ti, kteří už se před krizí potýkali s nějakými socioekonomickými obtížemi a které z ekonomického hlediska pandemie výrazně zasáhla.
-
Autogenní trénink může zlepšit spánek a ulevit od úzkostí, říká propagátorka metody Víchová
Lépe spát a méně se stresovat nám může pomoct sto let stará technika zvaná autogenní trénink. Jak, to poradí psycholožka Veronika Víchová. Připravila Martina Rasch.
-
Postcovidový syndrom, embolie, srdeční arytmie, dušnost, úzkosti. Co trápí pacienty po covidu-19?
Někteří lidé se i po vyléčení z nemoci covid-19 potýkají s dlouhodobými zdravotními potížemi. Co přesně se v lidském těle děje, to lékaři a vědci postupně zkoumají.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
