Masakr na americké univerzitě a debata o zpřísnění podmínek držby zbraní

Když v minulosti šílení střelci ukončili životy neznámých a nevinných obětí, záhy poté se objevily hlasy, které volaly po přitvrzení zákonodárství, které v Americe platí v ohledu přístupu ke zbraním. Virginský masakr ale dosáhl takových rozměrů, že nebylo vhodné zasahovat do následné pietní atmosféry debatami, které by jakkoliv zaváněly politikou.

Jenže problém držby zbraní se samozřejmě nakonec nemohl nevynořit. Události na virginské polytechnice totiž přímo nahrávají těm, kdo ve Spojených státech požadují zavedení přísnějších pravidel pro přístup ke zbraním. Jihokorejský student Čo Sung-hu při své šílené střelbě použil dvě poloautomatické pistole, konkrétně Walther P22 a Glock ráže devíti milimetrů. Obě zbraně si naprosto legálně koupil. Jenže, ptají se odpůrci současného amerického zbrojního zákonodárství, není něco špatného na tom, když si poloautomatické pistole může volně koupit muž, kterého už v minulosti vyšetřovala policie, neboť si dvě studentky stěžovaly, že je sleduje? Dnes už také na veřejnost pronikla svědectví vrahových spolužáků a učitelů, podle kterých Čo psal texty plné perverzního násilí. Jedna informace za všechny: když se policie ještě v průběhu masakru ptala několika studentů, kdo že by podle nich mohl být tím dosud neznámým maniakem, odpovídali bez váhání, že tipují právě Čoa.

Předcházející řádky jsou sice jistým způsobem ilustrativní, z právního hlediska ale tyto indicie žádnou váhu neměly, neboť Čo policií nikdy nebyl z ničeho obviněn. Podle zákonů státu Virginie tak byl oprávněn k zakoupení jedné zbraně do měsíce. Způsob, jakým Čo svých pistolí následně použil, je bohužel znám.

Na starém kontinentě je zcela nepředstavitelné, aby mohl prakticky kdokoliv legálně držet zbraně, které normálně používá pouze policie. Přitom právě takovými pistolemi jihokorejský student svou masovou vraždu provedl. Jenže na realitu v této problematice samozřejmě nelze pohlížet čistě evropskýma očima. Ve Spojených státech je právo na držení zbraně zakotveno přímo v ústavě. Pro řadu Američanů je právo na sebeobranu bytostnou součástí jejich identity. Jenže, kdo potřebuje ke své obraně samopal AK-47, známý pod názvem Kalašnikov? Tato zbraň je přitom ve Spojených státech volně ke koupi, podle časopisu The Economist na internetu stojí 379 dolarů a 99 centů.

Kritici aktuální americké legislativy pak mohou vznášet na první pohled možná trochu lacinou, ale v jádru vlastně legitimní otázku: kolik podobných masakrů jako byl ten ve Virginii bude ještě potřeba ke změně současné velice benevolentní zákonné úpravy? Mediální pozornost se soustředí především na tyto masové vraždy. Stranou tak zůstává, že střelné zbraně ve Spojených státech jen v roce 2005 připravily o život asi 14.000 lidí, z nichž plné čtyři stovky tvořily děti.

Toto číslo během devadesátých let podstatně klesalo. Ale právě v roce 2005 byl zaznamenán opětovný a velmi výrazný nárůst. Podle současných odhadů Američané nyní drží asi 240 miliónů zbraní, což je podstatně více než počet dospělých obyvatel této země.

Domnívám se, že snahy požadující zpřísnění zbraňové legislativy mají své opodstatnění. V roce 1994 během prezidentství demokrata Billa Clintona už přitom byl přijat zákon, který zakazoval držbu některých typů zbraní, například vojenských rychlopalných pušek. Demokratická strana je však přesvědčena, že tato legislativní norma přispěla k její porážce ve volbách do Kongresu v tomtéž roce a negativně se projevila také ve všech následujících volbách včetně těch prezidentských. Zmiňovaný zákon však už dnes neplatí, neboť současný prezident George Bush nechal jeho platnost v roce 2004 vypršet. Možná nastává čas, kdy by se americká politika měla k podobnému legislativnímu opatření vrátit. Neexistuje příliš racionálních argumentů, které by mohly být vzneseny proti zavedení systému registrace zbraní a jejich uživatelů. Takového opatření by se měly bát pouze zločinci. Jestliže podobné normy platí ve všech civilizovaných zemích, měly by najít své místo i v právním řádě Spojených států. A to přes všechny skutečné nebo domnělé americké odlišnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .