Maruška: Rakovina prsu? Naděje a síla na cestě k uzdravení

Organizace Bellis pomáhá ženám s karcinomem prsu nejen prakticky, ale hlavně lidsky

Bellis vznikla z osobní zkušenosti své zakladatelky, která ve třiatřiceti letech onemocněla karcinomem prsu a poznala, jak ženám chybí informace, materiály a prostor pro sdílení. Dnes Bellis nabízí přesně to, co tehdy sama postrádala. Jak organizace funguje a co všechno dělá pro ženy v náročné životní situaci, nám prozradí projektová manažerka Nikol Pazderová.

„V každém kraji máme zastoupení minimálně jedné až dvou regionálních koordinátorek. V tuto chvíli máme otevřena tři Bellis centra v Praze, v Plzni a v Ostravě, v prosinci otevíráme ve Zlíně a příští rok v Českých Budějovicích.”

Nikol Pazderová říká, že mnohé z žen kvůli onemocnění přijdou o partnera nebo přátelé. A právě tehdy pro ně Bellisky představují oporu, pochopení i novou síť vztahů. Pomáhají ženám nejen v průběhu nemoci, ale i při jejich návratu zpět do života.

„I když situace u metastatické fáze nemoci není úplně pozitivní, říkáme, že dokud je léčba, je vždycky i naděje. S nadějí pracujeme hodně, protože život se s nemocí změní, nebudeme si nalhávat, že ne. Život po léčbě rakoviny prsu je jiný, těžký, ale v něčem může být třeba i lepší a krásnější. A pro nás je naděje důležitá. V centrech pacientkám předáváme startovací balíčky, balíčky naděje, aby věděly, že i když se člověk dostane na dno a má pocit, že není východisko, my se vždycky snažíme najít naději.”

S nemocí přichází nejen fyzická bolest, ale i spousta obav a mýtů, které kolem ní ve společnosti stále žijí.

„Rozhodně ano, třeba i to období remisek. Když žena chodí na chemoterapii, okolí jí nabízí pomoc, má pochopení. Ale jakmile jí dorostou vlasy, nebo pokud žena navenek vypadá zdravě, všichni chtějí zpátky tu zdravou mámu, manželku, partnerku, kolegyni. A to, že má vlivem léčby opravdu fyzické i psychické potíže, nikdo nevidí a vidět nechce. Ono je to dlouhé, léčba zabere půl roku až rok, hormonální třeba i deset let a právě to je pro ženy nejtěžší jak psychicky, tak i co se týče předsudků. Slýchává například, aby byla ráda, že to nevadí, že o prsa přišla, vždyť se mohou udělat nová na pojišťovnu - jenže ta rekonstrukce absolutně není řešením pro všechny ženy. Spojují se s ní různé problémy, někomu třeba nejde udělat vůbec. Teď se často setkáváme s tím, že chemoterapie je kontraproduktivní, že nás zabíjí. To je taky nesmysl. Kdyby nebyla léčba chemoterapie, tak já už tady čtrnáct let nejsem.”

Když jsem byla s Maruškou, která má karcinom prsu a je na hormonální léčbě, na křtu druhé knihy Nejsi na to sama, který Bellisky letos vydaly, zaplnil se sál neuvěřitelným počtem žen napříč věkovými kategoriemi. Povídaly si, smály se, sdílely zkušenosti. Byla mezi nimi cítit soudržnost, pochopení, přátelství. A Maruška se rozhlédla a tiše řekla: „Já se tady cítím jako doma. Jsem mezi svými. Mně je tady dobře.” A tehdy jsem si uvědomila, že Bellisky nejsou jen organizací. Jsou novou rodinou pro ženy, které procházejí těžkým obdobím. 

Nikol, kdybyste měla ženám, které právě teď procházejí léčbou, něco vzkázat? Co by to bylo?

„Za Bellis bych vzkázala: „Nejsi na to sama!” A sama za sebe, ať určitě neztrácejí naději. I když je to hodně těžký, i když jim třeba teď přijde, že je to nekonečný, že to bolí, že to nemá smysl, tak to smysl má. Mohou se uzdravit, i když třeba léčba nezabírá tak, jak by měla. Jsou další možnosti. Takže neztratit naději a určitě na sebe netlačit, poslouchat svoje tělo a dopřát si to, co v tu chvíli potřebuji, protože si to opravdu zasloužím.”

Nikol Pazderová zdůrazňuje, že na mamografický screening chodí méně než 40% žen. Přitom zdravotnictví je dostupné všem. Pro ženy je klíčová proaktivita, samovyšetření a prevence. Bellisky ukazují, že opora, sdílení zkušeností a komunita pomáhají ženám vrátit se zpět do života. 

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.