Ženy o rakovině prsu často mlčí, ale sdílnost je více než na místě. Pomáhá ostatním

Zajímalo nás, proč se rozhodla otevřeně o nemoci hovořit.

„Právě proto, abych pomohla někomu, kdo se nachází přesně v té samé situaci, ve které jsem se nacházela já. Uvědomila jsem si, že o rakovině prsu se hodně mluví, ale ne v našem romském světě.” 

Za mnohým mlčením o rakovině stojí strach z diagnózy, z reakcí okolí, z toho, co bude dál. Maruška ale ukazuje, že otevřenost přináší úlevu i naději. Sama prošla cestou od nejistoty k hledání informací.

„Dokázala jsem si poradit, ale umím si představit lidi, kteří se ocitnou v té černé díře a nemají možnost se dostat k potřebným informacím.”

Když jste docházela do onkologické poradny, setkávala jste se tam s romskými ženami?

„No právě, že vůbec. Až jsem si říkala, jak je to možný. Taky jsem ve skupině žen s rakovinou v prsu a nevím o další Romce, a to je nás tam několik tisíc.”

Mezi Romy se o rakovině prsu nemluví

Je to těžké a bolestivé téma, a proto o něm ženy často nemluví. Mlčí a bolest si nesou samy.

„Pro mě to tabu není. Potřebuju sdílet věci s někým jiným, se skupinou lidí, kteří mi opravdu rozumí a ví, čím se procházím. Úplně se proto neumím napojit na to, proč tam ty ženy nejsou, protože určitě je spousta romských žen, které mají stejné onemocnění jako já.” 

„Ráda bych to změnila, protože vím, jak je sdílení důležité. Nejenom v dané komunitě žen, ale i doma s partnerem, s rodinou, s kamarády. Umím ale pochopit, že ne každý je sdílný a že si někdo chce nechat něco pro sebe a bojovat s tím třeba sám.”

Maruška otevřeně mluví o své zkušenosti s rakovinou prsu. Věří, že o nemoci se nemá mlčet. Sdílení a vzájemná podpora mohou pomoci překonat strach a dodat sílu. Nachází oporu nejen v rodině, ale i v organizaci Beliss a dalších skupinách žen s touto diagnózou. I když je nyní na hormonální léčbě a prochází náročnou cestou, zdůrazňuje, že mlčet o nemoci nepomáhá. 

Chlap by měl být ženě oporou

O své podpoře a zkušenostech přitom mluví také její manžel Robert:

„Vybavuji si situace, kdy tvoje kamarádky nebo třeba sestřenice nevěděly, jak se o tom s tebou mají bavit. Jde o strašně bolestivý téma. Každý známe někoho, kdo s tím měl problém. Není špatné s tím vyjít ven. Naopak, musí se říkat, co zažíváš, aby si ostatní mohli vzít příklad a vědět, jak se k tomu třeba postavit. A že se to dá zvládnout.”

„Chlapi musí být oporou. Musí si uvědomit, že jejich žena nebude zvládat standardně ty věci, které by normálně zvládala. Stane se, že nebude uvařeno nebo uklizeno. To musí chlap prostě pochopit a brát na to ohled. Šokovalo mě, když mi říkala (Maruška) příběhy holek, se kterými se jejich chlapi byli schopni v této fázi rozejít a nechat to jen na nich.”