Martin Balucha: Francie je jiná v Paříži, jiná na předměstí. Uspět a vymanit se ze začarovaného kruhu je tam složitější než v Česku

Už jsme tady třeba prostřednictvím analytičky agentury STEM mluvili o rozdělené společnosti. Uváděli jsme to na příkladě jejich výzkumu, který se týkal České republiky, ale i Slovenska. Je sousloví rozdělená společnost taky často používané ve Francii, Martine? 

Martin Balucha: Myslím, že to platí. Platí to nejenom ve Francii, platí to ve Spojených státech – říká se Rozpojené státy. Francie je jiná v Paříži, jiná na předměstí Paříže, jiná na venkově. Dokonce to známe jako soupeření Paříž-Marseille. A myslím, že to platí, skoro bych řekl, úplně všude, protože dneska společnost funguje tak, že ji rozdělují sociální sítě.

Bylo to koncipované tak, že budeme si blíž, ale místo toho jsme si možná trošku dál, protože se uzavíráme v buňkách podobně smýšlejících lidí ze stejné školy, se stejnými zájmy a nejsme schopní už potom reagovat na nějakou konfrontaci, argumentaci. A pak jsme překvapeni, když nás někdo podráždí jiným názorem.

Myslím, že to není jenom tím, kde se pohybujeme – jestli ve Francii, jestli tady v Česku, jestli ve Spojených státech –, ale toto k tomu zrovna nepřispívá. Ve Francii to je úplně stejně, pak se s lidmi bavíte trošku jinak. V centru Paříže dokonce poznáte, jak se mění skladba lidí. To jsou lidi, kteří mají kvádro, krásný oblek, jsou tam automatizované linky… A pak když se vydáváte na předměstí, tak se mění postupně skladba lidí – barva kůže, styl oblékání… Prostě není jedno, kde se bavíte.

Pavla Jazairiová a Martin Balucha v mobilním studiu Radiožurnálu na Národní třídě|foto:Jiří Šeda, Český rozhlas

Pavla Jazairiová občas říká, že všichni lidé na celém světě jsou stejní. Platí to pořád? 

Pavla Jazairiová: Myslím, že určitě, protože jednak každá zem má svůj nárok na lidi, kteří jsou oškliví a zlí. A pak má svůj nárok na lidi, kteří jsou chytří a kteří jsou pracovití a kteří jsou vynalézaví. A teď je jenom otázka, do jaké míry ti chytří, vynalézaví a slušní lidé mají příležitost, aby mohli svoje dary, které dostali od rodičů a od přírody, projevit. A právě v rozvojových zemích, které mě vždycky tak zajímaly, lidé tu příležitost tolik nemají.

Ale abych skočila úplně zpátky na sever Čech, tak tam lidé také tu příležitost tolik nemají, protože vlastně ani nevědí, že taková příležitost existuje. Takže to je samozřejmě velký problém. Když o tom tady mluví Martin a když o tom mluvíme my všichni, tak já se ptám, kam to povede, protože se svět rozdělil na lidi, kteří mají tu příležitost a peníze, a pak lidi, kteří absolutně nemají žádnou příležitost a peníze.

Martin Balucha: Chtěl jsem dodat, že pak jsou tady takové programy jako Erasmus, díky kterým lidi můžou vycestovat a získat příležitosti. A všímám si toho ve Francii, že tam ten začarovaný kruh je možná ještě složitější. Myslím si, že když tady člověk prokáže vůli, ochotu pracovat, ochotu se vzdělávat, tak nemusí mít super školu. Což je ve Francii velký rozdíl, tam je super renomovaná škola zaměstnavatelem vyžadovaná a ten cyklus, ten začarovaný kruh je ještě daleko uzavřenější.

Tady možná když člověk prokáže to všechno, o čem jsem mluvil, tak se může dostat na výsluní a získat dobrou práci, vzdělání, byť samozřejmě ta startovací pozice je těžší. Ale sleduji, že ve Francii, mluvil o tom sociolog Bourdieu, elity reprodukují elity a nabourat se do toho systému je složité. Byť ty tendence a iniciativy tam jsou.

Lidé, kterým se podařilo uspět a opustit předměstí, kde je situace místy složitá, se vrací, zakládají asociace a pomáhají lidem vymanit se z tohoto začarovaného kruhu. Myslím, že tady v Čechách to je přece jenom jinak. Možná mě někdo opraví z těch lidí, kteří jsou tady na Národní, ale mám dojem, že pořád v Česku jsou příležitosti trošku jiné. Otevřenější než ve Francii. 

Proč podle Pavly Jazairiové existují dvě Česka? O čem bude její další, v pořadí 23. kniha? A jak vzpomíná na svůj vyhazov z rozhlasu? Poslechněte si celý rozhovor.