Marta Smolíková, ředitelka centra ProCulture

17. leden 2012
Ředitelka centra ProCulture Marta Smolíková zmínila odchod Jiřího Bessera z postu ministra kultury

Až se mi povede nastavit jasná pravidla, která po mě chce vláda směrem ke státnímu rozpočtu, tak potom budu za kulturu bojovat, aby jí nebylo ubližováno, to jsou zhruba 2 roky stará slova bývalého ministra kultury Jiřího Bessera krátce po jeho jmenování do funkce. Jeho následovnice, ministryně kultury Alena Hanáková se uvedla větou: "Jsem člověk, který vždycky usiluje o konsensus a rozumný kompromis." Tedy tvrdá ruka, nebo snaha o dohodu? Co z toho je lepší recept na ministerstvo kultury? To je otázka pro dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Přeji vám dobré odpoledne. Ředitelka centra ProCulture Marta Smolíková. Dobrý den v rozhlase.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Dobrý večer.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jen podotýkám, že centrum či občanské sdružení ProCulture je jakási platforma pro kulturu, pro živé umění, proto, aby celé to prostředí v České republice pro kulturu a živé prostředí jaksi bujelo a rostlo, abych to tak řekl vlastními slovy, paní ředitelko.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Ano, říkáte to správně, já tedy už říkám delší dobu, že to je centrum pro kulturní politiku, i když to je něco, čemu vlastně lidé moc nerozumějí, to slovo kulturní politika nebo to sousloví moc není stále populární u nás, ale je to něco, co je potřeba.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Řekněte mi, čím by měla, protože nová ministryně kultury Alena Hanáková je stále ještě nová, jsme 14 dní po začátku roku, takže příliš mnoho času na jaksi uvedení do funkce zatím neměla, čím by měla disponovat nová ministryně kultury, současná poslankyně, bývalá starostka Vizovic, také krajská zastupitelka ve Zlínském kraji, kdysi učitelka a také vychovatelka ve školní družině?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, tak já bych nechtěla být nefér, vždycky se dává těch 100 dní ministrů, když nastupují, i když tady nebyl čas, protože pan ministr Besser rezignoval. Na druhou stranu samozřejmě nelze se domnívat, že to je taková pozice, kterou může dělat kdokoliv. Já jsem přesvědčená o tom, že i právě ten post ministra by měl mít nějaký profesionální background, minimálně jakoby člověk měl se vyznat se v tom sektoru, podobně jako se hodí, aby člověk věděl něco o zdravotnictví, když dělá ministra zdravotnictví, nebo o legislativě, když dělá ministra spravedlnosti. Není to, ta manažerská funkce a schopnosti tam jsou důležité, ale jako je dobré samozřejmě mít určitou odbornost, takže to budeme muset počkat, že se paní ministryně trochu zorientuje, také samozřejmě to není něco, co se dá naučit za 14 dní.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dá se to naučit za 100 dní, tedy, když už jste sama uvedla tu lhůtu?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Víte, já se tím zabývám docela dlouho a vlastně až jako nedávno si trošku myslím, že se třeba v některých segmentech kultury vyznám, ale on je to poměrně složitý resort, kde jdete od památek až po živé umění, jsou tam poměrně složitá legislativní témata autorského zákona, který dneska vlastně se vypořádává i s tou situací, kde jsou prostě nová média, internet, ten technický vývoj je mnohem rychlejší než právní prostředí. Takže ta, to spektrum těch činností a toho, co je potřeba dělat, tam je poměrně široké. Samozřejmě ještě se tam potýkáte s tím, že ta kulturní scéna je hodně individuální, takže tam je celá řada těch podnětů a vlastně očekávání, které jsou různé, takže to není jednoduchý rezort, nemyslím si, že se to dá naučit ani za rok.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Alena Hanáková byla v Poslanecké sněmovně před svým odchodem na ministerstvo kultury místopředsedkyní podvýboru pro kulturu, je to dostatečná aprobace?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Tak určitě to pomáhá, určitě to pomáhá. Když si vzpomene, tak už se toto stalo, třeba pan ministr Jehlička byl také ve výboru pro kulturu, takže znamená to, že samozřejmě se ti lidé setkávají při projednávání různých tedy dokumentů a kauz s tou problematikou a zase se setkávají samozřejmě z jiného pohledu, než třeba my to vidíme skrze média, takže to víme, že třeba ve výboru se projednávaly věci, co se týkají kinematografie, co se týkají památkové péče, v neposlední řadě se tam obracely ohledně spojení Státní opery a Národního divadla, takže tam byly k tomu nějaké diskuse, takže zase je to určitý pohled jiný dovnitř toho fungování resortu, který ona měla možnost sledovat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Mimochodem, abychom si to ujasnili, paní Smolíková, tak, kterého ministra kultury z těch mnoha, které Česká republika měla, považujete vy za dobrého?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, to je velmi těžký říct. Když se na to podíváme, tak za těch posledních vlastně 21 let my jsme měli 14 ministrů a od roku 2005 to je vlastně sedmá osoba, která přichází na ministerstvo, takže, když je tam někdo půl roku, rok, tak vlastně nedokáže ani nic, něco začne a nedokončí to, takže to se v podstatě hodnotit nedá. Z toho pohledu možná vlastně vypadá, že za ministra Dostála to byly ještě docela dobré časy, i když on byl velmi taky kritizován, protože leckteré věci třeba podcenil, nedotáhnul, on měl velmi dobré vztahy s tou kulturní uměleckou obcí, byl poměrně dost komunikativní, takže to echo vlastně od něj bylo dobrý. Byl takovým člověkem, který vyslyšel také, takže, když byl problém, tak on byl ochoten o tom diskutovat a snažil se nějakým způsobem napomoci, i když řada věcí také se v té době zanedbala. Takže posuzovat někoho v ministerským postu, když tam je půl roku, rok, v podstatě je strašně těžké, protože to je strašně malá doba i na to, aby nějakým způsobem si vlastně svou koncepci třeba zformuloval a prosadil ji. Když vlastně něco děláte v tomto oboru, tak potřebujete opravdu několik let na to, aby to bylo vidět.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Předchůdce Aleny Hanákové Jiří Besser rezignoval, řekněme, pod veřejným tlakem a také pod politickým tlakem. Čeho by se měla z vašeho pohledu vyvarovat Alena Hanáková, aby nedopadla jako Jiří Besser?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, já jsem na začátku byla toho názoru, že ta jeho, ten jeho určitý jakoby handicap z toho pohledu té kulturní obce, může být i dobře využit. On bezesporu má schopnosti manažerské, administrativní, ale jak se ukázalo, tak vlastně asi se orientoval více tímto směrem a vlastně ta starost o zajištění nebo takovou jakoby přehlednější administrativu vzhledem k příspěvkovým organizacím, to byla v podstatě asi ta hlavní část, kterou on se zabýval, nakonec vlastně se ukázalo, že i ty pochybnosti okolo veřejného zadávání Národního filmového archivu teď jsou také tedy pochybnosti ohledně Národní knihovny, zakázky k rekonstrukci Klementina, ale i ty zakázky ohledně Národního digitálního archivu, že vlastně to nebylo, nebo není úplně jako přijímáno, že to bude přesvědčivé, tedy nějaké dobré kroky. To, co ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Pardon, paní ředitelko, můžete ty pochybnosti minimálně u těch 3 zakázek vysvětlit, o co vlastně jde?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Tak u toho Národního filmovýho archivu, tam to bylo několikrát popsáno v novinách, kdy teda se tvrdí, že byl vyvíjen na ředitele tlak, aby vlastně přistoupil na tu takovou losovačku, že jo, kdy se vybírá ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tedy aby se z uchazečů losem vybíral vítěz.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Losem vybírá vítěz toho výběrového řízení a u té Národní knihovny, tam vlastně ta losovačka proběhla koncem roku, už od 1. ledna tedy ten zákon neplatí, už to není možné dělat, takže i to vlastně nese určité pochyby a u té Národní digitální knihovny, to je zakázka za celých 300 milionů, tak tam prakticky teda došlo k takovému velkému rozchodu mezi tím odborným vedením Národní knihovny a tím managementem, kdy prakticky buď tedy byli nuceni nebo odešli sami ti lidé, kteří tu digitalizaci připravovali, protože tomu projektu, prostě s tím nesouhlasí.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Mimochodem z vašeho pohledu Jiří Besser byl nucen odejít tedy pod nějakým tlakem a ten důvod byl jaký? To, že údajně tlačil na to, aby veřejná zakázka byla udělána nějak, nebo to byl ten proklamovaný důvod, a to znamená byt někde ve Spojených státech amerických, který měl v nějaké firmě s nějakým člověkem, který nebyl úplně košér?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Já si myslím, že to už byl potom takový ..., ten byt na Floridě spouštěcí moment, který vlastně si vzal jako ten motiv a takzvaně ten hrnec přetekl, jak se říká. Ale ta nespokojenost a i taková určitá až bych řekla někdy strach ze strany těch příspěvkových organizací, které si vlastně netroufly tomu oponovat, tak to si myslím, že způsobilo i to, že nakonec vlastně ta média vytáhla tuto kauzu.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Pardon zpětně k té otázce, to znamená, Alena Hanáková by se takto neměla chovat, aby nedopadla jako Jiří Besser. Co by tedy neměla dělat?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Já si myslím, že přeci jenom kulturní, ty národní kulturní organizace, ať už se jedná o Národní divadlo, Národní galerii nebo Národní filmový archiv, tak přeci jenom to jsou taky instituce, které nesou pro tuto zemi nějakou symboliku a v podstatě jako nelze zacházet s těmi řediteli jako s někým, kdo jsou zcela tedy, jsou to určité osobnosti, s někým, kdo jsou takovými poskoky ministerstva kultury a my tedy víme, moc to tiskem ani v létě neproběhlo, že kupříkladu ministerstvo kultury v létě zavedlo takový předpis, kdy veškeré nákupy v těch příspěvkových organizacích musí být schvalovány tedy na ministerstvu v investičním oddělení a teď si představte, že to jsou prostě každá ta organizace, to úplně jiný typ. To se nedá jejich činnost a jejich potřeby nějakým způsobem sumarizovat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Prostě jinak řečeno v ...

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Samozřejmě to prostě protahuje veškerý ty procesy. Ty lidi by měli mít určitou důvěru, měli by jako nastavený svý pravidla, aby prostě nebyly pochybnosti, že když jednají, když nakupují, já nevím, papíry do tiskárny, nebo když zadávají zakázku rekonstrukce, takže prostě to dělají ve shodě se zákonem. Přeci nemůže být vlastně jako věrohodnější to, že je kontroluje něco, co je nad nima. Tam by měla být interní pravidla tak nastavená, že by prostě to mělo fungovat transparentně a jasně.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, zejména o resortu kultury mluvím s ředitelkou centra ProCulture, paní Martou Smolíkovou. Mimochodem když už jsme u řekněme renomé těch národních kulturních institucí, tak od tuším 10. února bude na Pražském hradě zahájena výstava Rembrandt & Co. Už v tisku /výpadek signálu/ kritizován řekněme výběr vystavovaných děl, minimálně v posledním komentáři v týdeníku Respekt to bylo komentováno panem Vitvarem tak, že člověk, který tam přijde, bude zklamán a možná se bude moci cítit podveden tím, že tam uvidí jen dva Rembranty a z toho jeden je ten, který je v Česku normálně vidět, tedy ten druhý je půjčen z Holandska. Co to vypovídá o té národní instituci, kterou je Národní galerie?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Tady myslím, že jsou dvě věci, jednak tedy to velmi špatné jméno Národní galerie za poslední roky, které si získala, a ta nedůvěra k tomu, co vůbec dělá. My jsme tu výstavu ještě neviděli. Na druhou stranu je třeba říct, že právě ty sbírky toho holandského umění, ty patřily k velmi ceněným v Národní galerii a oni několik let vlastně dělali soupis těch věcí, co mají, a připravují i takzvaný soupisový katalog, což je vlastně věc, kterou tento typ institucí běžně mívá, Národní galerie to za roky nebyla schopná udělat. Ten katalog by měl vyjít a k tomu je ta výstava, která by vlastně měla ukázat věci, které byly v depozitáři, u řady věcí se dohledaly autorství, dohledaly se motivy, takže není to něco, co by bylo jen tak, jak se trošku o tom začlo psát, vyškrabaný, uvařený z vody, je to výsledek tedy nějaké delší práce. To, že se tomu dal název Rembrandt & Co., o tom se samozřejmě můžeme bavit, do jaké míry to je šťastné, do jaké míry to třeba se snaží marketovat tu výstavu, ale myslím si, že díky tomu vlastně špatnýmu vnímání a té předpojatosti už se dopředu očekává, že ta Národní galerie připraví něco, co nebude dobré. To si myslím, že jako vůbec ničemu nepřispívá, nechme jí čas, ale je to tak, že tyto instituce by měly v podstatě stanovovat tu laťku té kvality, měly by stanovovat pro společnost prostě určitou referenční čáru, o tom co je nejlepší.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
O tom, paní ředitelko, není sporu, na druhou stranu ten název myslím pan ředitel Rösel sám reportérům týdeníku Respekt přiznal, že byl změněn na žádost generálního partnera ING Banky. Je to v pořádku, aby se, aby tak velké slovo mělo při tak důležité výstavě, měla by to být nejdůležitější výstava Národní galerie za rok 2012, měla banka, tedy soukromý investor?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Máte pravdu, že to je podivné, ale na druhou stranu my se můžeme taky ptát, proč takto významnou výstavu, proč o ni nemá zájem ministerstvo kultury, protože ministerstvo kultury vlastně Národní galerii dneska nepřispívá vůbec žádné peníze na programy a to, co jí vlastně poskytuje, ten příspěvek, ten těžce stačí na ten provoz, na to, aby prostě budovy se vytopily, vyvětraly, zavlhčily depozitáře a bylo postaráno vlastně o věci, které mají svěřeny k péči. Takže my se na to můžeme ptát taky z druhé strany. Samozřejmě i tedy stát, ten zřizovatel by se měl zajímat o to, aby ty vlastně jakoby prestižní věci, ty zajímavé věci měl nějakým způsobem ve svých rukou a byl s tím spojen a nemuselo docházet k takovýmto věcem.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Co by tedy ministryně kultury Alena Hanáková měla udělat bezodkladně, možná ještě i v té 100denní lhůtě?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Já si myslím, že možná by stálo za to zamyslet se nad veškerýma těma investičníma projektama, který tak vlastně jakoby opticky vylepšují rozpočet ministerstva kultury, že to nevypadá tak zle, ale vlastně dneska to umenšuje právě ty provozní náklady a náklady na projekty těch jednotlivých organizací a do budoucna to ty organizace zatíží i odpisama a samozřejmě se zdražením energií a rozšířením i těch prostor, které budou spravovat, tak to přinese další a další náklady. Nejsem si jistá, jestli takto to má ministerstva zkalkulováno, protože, když se na to podíváme, tak se staví depozitáře, rekonstruují se budovy, rozšiřují se a co to do budoucna bude stát provozně, je velká otázka, jestli na to vůbec budeme mít. A ta situace letos vlastně vůbec dobře nevypadá. Na ty programy nebo podporu vlastně živého umění, tak už teď je v rozpočtu vlastně minus třetinu peněz vloni a když si vezmeme, že prioritně se budou samozřejmě podporovat projekty, které běží několik let a které jsou prestižní, tak prakticky nezbydou peníze na jakýkoliv rozvoj, na jakékoliv inovativní projekty, nové věci, a to si myslím, že je obrovská chyba, to samozřejmě začne, jak se říká, tak to prostředí potom nutně musí zahnívat a nutně vlastně tam nedochází k žádnýmu rozvoji. Takže je potřeba se zamyslet i nad tou strukturou té práce, co ministerstvo dělá, jestli opravdu jako potřebujeme, já vím, že tady léta se do těch budov do mnohých z nich neinvestovalo, ale vlastně teď přichází taková obrovská vlna investic, která z jedné strany je taky možná i díky evropským penězům, ale jestli vůbec do budoucna budeme mít na to spravovat ty zrekonstruované a rozšířené prostory.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Vy, paní ředitelko Smolíková, jste, tuším, 13. ledna ve svém článku, který byl zveřejněn na serveru ProCulture, napsala, že ministerstvo kultury není ani tak institucí, která by se starala o samotné umění a kulturu, jako spíš institucí, která zadává veřejné stavební zakázky. To je ono, o čem jste mluvila, nebo proč si to myslíte?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, tak ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jaký je, pardon, jaký je poměr peněz, které v resortu kultury jdou právě do jaksi investičních a do veřejných zakázek a například podpory samotné kultury či živého umění?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, tak, když se podíváme na tu podporu nestátním organizacím, nebo ty programy, které jdou vlastně jako prostřednictvím dotací, tak to je tak zhruba asi 5 % rozpočtu ministerstva kultury. Když se podíváme na ty investice, tak jestli to je třetina dneska, možná i víc.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To by se mělo změnit podle vašeho názoru, ten poměr?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
No, je to jako zvláštní, protože přece jenom jmenuje se to ministerstvo kultury, to těžiště je vlastně v péči o těch 30 příspěvkových organizací, je tam nějakých 18 %, který jde na církve, pak je tam obrovská teda část, která jde na památkovou péči a vlastně to, co v tom sektoru kultury je tím segmentem, který vlastně, z toho jde nějaký vývoj, má to nějaký vliv na ty ostatní věci, přináší to tu kreativitu, o který dneska hodně se mluví, že je potřeba, tak to je právě to umění a o to je třeba také pečovat. To není něco, co prostě vzniká samo o sobě, i když moc dobře víme, že jako někdy z tlaků a z chudoby a z různých represí vznikají třeba zajímavý umělecký počiny, ale takhle nemůžeme uvažovat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Systematicky to takto nejde.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Systematicky to nejde.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Možná s tím souvisí ještě jedna poslední otázka, dnes odpoledne proběhla schůzka mezi ministryní kultury Alenou Hanákovou a zástupci sdružení, které funguje na Praze 3, zejména na Žižkově a jmenuje se Tady není developerovo, jedná se o žižkovské nákladové nádraží, které je poměrně unikátním celkem, jedná se o to, jestli městská část toto zachová jako národní technickou památku a nějak se k tomu bude chovat k tomu prostředí, anebo jestli ten prostor, který je relativně velký na území Prahy, bude nějakým developerem zastavěn například kancelářskými budovami nebo byty. Jak by ministerstvo mělo rozhodnout samozřejmě v tom ohledu, ve kterém může rozhodovat vůči takové památce?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Já těžko, nejsem do toho zase tak ponořená, abych věděla, jak může rozhodnout, ale tam jednak tedy je to problém toho, že u nás vlastně, když se uvažuje o takovýchto veřejných prostorách, které mění svoji funkci, tak velice málo se vlastně zohledňují názory teda okolí, názory těch lidí, co v tom místě žijí a vlastně se připravuje projekt, který pak se představí a pro mnohé je překvapením. To se stalo i koneckonců i tady na Žižkově. Taky jsou o tom pochybnosti, kdo za tím stojí, jak to je připraveno a vlastně to je i svárem potom toho konfliktu, nebo příčinou toho konfliktu, že jsou tedy různé zájmy na jednu strany ty ekonomické, na druhou stranu jsou okolo toho lidi, který prostě mají nějakou jinou představu, ale pravda je, že ministerstvo kultury v tomhle tom a není to jediný případ, to byl i ten případ na Václavském náměstí toho domu, nebo to jsou ty sklepy u Národní třídy, samozřejmě sehrává roli, protože může rozhodovat a měnit to rozhodnutí potom těch městských částí nebo magistrátu nebo měst nebo té místní samosprávy, a tam samozřejmě jako často převažují zájmy těch developerů, který mohou do toho investovat víc peněz, víc energie na to, aby přesvědčili to, co chtějí.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Bude to tedy takový první test paní ministryně?

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Bude to určitě její jeden z prvních testů, koneckonců většina těch ministrů se potýkala s různými takovými kauzami a já si myslím, že to souvisí i s takovou všeobecnou politickou kulturou, jak vůbec se s občany komunikuje o tom, jak ta města se proměňují, jak se budují. To není jenom věc nákladového nádraží, ale i Masaryčky, kde taky na to jsou různé názory a řada lidí vůbec ani netuší, co se tam chystá, mění, jestli to je pozastaveno nebo jakým způsobem to bude pokračovat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tedy pro mimopražské posluchače Radiožurnálu Masarykovo nádraží v Praze.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Masarykovo nádraží a myslím si, že celá řada měst se potýká s podobnými věcmi.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To rozhodně. Dvacet minut uplynulo. Paní ředitelko, děkuji pěkně za váš čas i za komentář. Na shledanou.

Marta SMOLÍKOVÁ, ředitelka centra ProCulture:
Já děkuji za pozvání.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Marta Smolíková, ředitelka centra ProCulture byla hostem těchto Dvaceti minut Radiožurnálu. U mikrofonu byl také Martin Veselovský, přeji vám příjemný večer.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, a. s. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu.

Pokud se chcete našeho hosta na cokoli zeptat, dotaz mu můžete zaslat prostřednictvím mailové adresy 20minut@rozhlas.cz. Na otázky napsané do diskusního fóra bohužel hosté nemohou reagovat.

Spustit audio
autor: Martin Veselovský