Mark Kramer: Reformy pražského jara v mnohém překonaly éru Michaila Gorbačova

Jak se z československého reformního úsilí v roce 1968 stala nebezpečná krize? Co věděli významní politici na Západě o hrozící invazi vojsk Varšavské smlouvy? A proč neodhadlo tehdejší československé vedení moskevské plány dříve? Nejenom na tyto otázky odpovídal americký historik Mark Kramer.

Štěpán Sedláček: Na konferenci o pražském jaru jste uvedl, že v roce 1968 se v Československu neodehrávala žádná krize. Podle vás se z toho krize udělala, protože to tak vyhodnotil Sovětský svaz. Čím tedy pražské jaro bylo z pohledu historika?

Mark Kramer: Bylo to reformní hnutí širokého rozsahu. V Československu za Novotného vládl represivní režim. Podmínky se začaly měnit na počátku 60. let s kulturními reformami a proměnami na umělecké scéně i v kinematografii. Ale v Československu i přesto vládl jeden z nejrepresivnějších režimů ve východním bloku.

Čtěte takéPřipomínáme si rok 1968

Když začalo pražské jaro, nikdo ze zúčastněných neměl úplně jasnou představu, co přijde. Ale nabralo to svou vlastní dynamiku a vzniklo reformní hnutí širokého rozsahu, které se dostalo mnohem dál, než většina lidí předpokládala.

Velká část toho souvisela s odstraněním cenzury, což bylo naprosto klíčové. Lidé najednou mohli veřejně mluvit o věcech, na kterých jim opravdu záleželo. Ale komunistická strana o nich mnohdy nechtěla ani slyšet. Reformní komunisté pak museli reagovat na náladu veřejnosti, která byla velmi nakloněná reformám.

Proti reformám byla jen malá část populace

Takže tu nebylo nic, co by vedlo k násilí nebo nějaké dramatické společenské krizi, jelikož reformní hnutí mělo širokou podporu. V komunistické straně a Státní bezpečnosti samozřejmě byli zastánci tvrdé linie, kteří byli proti, zejména skupina vedená Vasilem Biľakem na Slovensku. Ale proti reformám byla jen malá část populace, takže v případě Československa nelze mluvit o nějaké vnitřní krizi. Stala se z toho pouze mezinárodní krize.

Co byl podle vás pro Moskvu zlomový bod, po kterém se rozhodla zasáhnout? Bylo to zrušení cenzury, o kterém jste už mluvil? Pokud se nemýlím, tak Sověti začali v utajení plánovat invazi do Československa pod označením Operace Dunaj v dubnu roku 1968…

Centrum Prahy před padesáti lety: tanky, kouř a trochu jiné domy než dnes

Nepoužívat - koláž 1968/2018 - zastávka Jindřišská

V srpnu 1968 se odehrály desítky příběhů hrdinství a odhodlanosti. Okupace zanechala stopy nejen v náladě společnosti, ale také v domech. Co zažívaly pražské ulice a jak se za 50 let změnily? Přečtěte si jejich historii a prohlédněte si fotografie z přelomového roku a současnosti.

Přesně tak, první vojenské přípravy začaly v dubnu. Ale mluvilo se o tom už dřív, například na březnovém jednání v Drážďanech, kam byl povolán Alexander Dubček. Ale intervence byla zejména předmětem bilaterálního jednání bulharského komunistického vůdce Todora Živkova se sovětskými protějšky, kde mluvili o možnosti vojenského zásahu. Ještě to nezaručovalo, že invazi provedou, ale položilo to pro ni základy. To znamená, že bylo hodně důležité dění v Československu v následujících třech až čtyřech měsících.

Jenže představitelům Československa a Sovětského svazu připadaly důležité velmi odlišné věci. Sovětské vedení chtělo zejména znovu zavést cenzuru. Brežněv opakovaně vyjádřil přání Dubčekovi a dalším, aby komunistická strana opět dostala plně pod kontrolu Rudé právo, ale i další média.

Chtěli, aby někteří přední reformisté jako Jiří Pelikán nebo František Kriegel a další byli odstraněni ze svých funkcí. To by se týkalo mimo jiné Václava Prchlíka z ministerstva obrany, který se podílel na zveřejnění vojenského memoranda. Text naznačoval, že Československo by mělo mít nezávislejší pozici. Ale nikdo tehdy nemluvil o možnosti opustit Varšavský pakt.

Mark Kramer

Pokud se nemýlím, jedním z problémů bylo, že v Československu byli vydáváni i autoři,  kteří  v Sovětském svazu nesměli publikovat.

Ano v Sovětském svazu tehdy bylo hodně lidí, jejichž knihy nesměly vycházet. Patřil mezi ně Alexandr Solženicyn, ale i mnoho měně známějších autorů. Těsně před pražským jarem sovětský režim rázně zakročil proti spisovatelům, jako byl Andrej Siňavskij a několik dalších. Sovětské vedení se proto vůči nápadu, že by díla těchto sovětských spisovatelů mohla vycházet v Československu, stavělo velmi nedůtklivě.

Tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Brežněv navštívil na konci roku 1967 Československo. Tehdy mimo jiné pronesl slavný výrok, který vešel do historie: „Eto vaše dělo.“ Nepodpořil tedy Antonína Novotného ve sporu s reformisty. Ústřední výbor KSČ následně hlasoval pro Alexandra Dubčeka jako prvního předsedu a pro plán dosáhnout socialismu s lidskou tváří. Ludvík Svoboda se stal novým prezidentem. Řekl byste, že českoslovenští politici sovětskému vůdci špatně porozuměli?

Zmíněný Brežněvův výrok, který tady pronesl v prosinci roku 1967, je těžké interpretovat. Na jednu stranu může znamenat – Je to vaše věc, dělejte, jak uznáte za vhodné. Ale na druhou stranu, už jen to, že sem přijel, znamenalo přinejmenším jistou nepřímou podporu Antonínu Novotnému. Myslím, že v Moskvě zpočátku nebyli nástupem Alexandra Dubčeka znepokojení, protože strávil mnoho let v Sovětském svazu, mluvil plynně rusky a byl nahlížen jako člověk, který sympatizuje se sovětskými zájmy.

Čtěte takéPondělní noční speciál: Studio '68 připomene okupaci a vzdor rozhlasu

Ale určitě jim dělaly starosti otřesy uvnitř komunistické strany a tlaky na Novotného a jeho stoupence. Ovšem nejsem si jistý, jestli se českoslovenští komunisté v případě Brežněva nepřepočítali. Někteří lídři ve východním bloku, například Todor Živkov, Dubčekovi od začátku opravdu nedůvěřovali.

Když byl Dubček zvolen, bulharské noviny nezveřejnily jeho fotografii ani informace o něm. Měli obavy, že nepřinese nic dobrého. Nepřátelský postoj vůči Dubčekovi brzy zaujali také v Polsku a východním Německu. Ale to nebyl případ Moskvy. Vztahy mezi Brežněvem a Dubčekem se zdály být dobré ještě v jarních měsících roku 1968.

Československé vedení Dubčeka podcenilo.
Mark Kramer

Dubček odcestoval do Moskvy, kde sice vedli velmi vášnivé debaty, ale stále se zdálo, že tam byla jistá ochota nadále spoléhat, že Dubček udělá, co po něm sovětské vedení chce. Nepřátelský postoj se vůči němu rozvinul až počátkem léta roku 1968. A tehdy podle mě Československé vedení Brežněva podcenilo. Mysleli si, že jim bude ochotný dát víc času.

Už tehdy tu byl příklad z Maďarska, kde v roce 1956 Sověti potlačili povstání. Myslíte, že to českoslovenští politici chápali jako odstrašující případ, nebo si zkrátka říkali, že Brežněv není Chruščov a doba se změnila?

Rok 1956 měli v šedesátém osmém na mysli lidé v Praze i Moskvě. Dubček se mylně domníval, že důvodem k sovětské invazi do Maďarska byla skutečnost, že Imre Nagy vyhlásil vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu Maďarska. Jenže my už dnes víme, Dubček to tehdy nevěděl, že Sověti o invazi do Maďarska rozhodli ještě předtím. Je docela dobře možné, že Chruščov a další tyto kroky očekávali, ale nejednali v reakci na ně. Nebyl to hlavní motiv. Dubček postupoval do značné míry pod falešným dojmem. Domníval se, že dokud bude jasně dávat najevo, že Československo zůstane součástí Varšavského paktu a nikdy nezpochybní loajalitu vůči Sovětskému svazu, tak bude sovětské vedení klidné.

Ale byli tu někteří lidé, kteří začali roli Československa ve Varšavském paktu zpochybňovat, jako byl již zmíněný Václav Prchlík nebo Vilém Prečan z Akademie věd, který sice nezpochybňoval spojenectví se Sovětským svazem, ale mluvil o změnách v československé zahraniční politice. Mnohé z toho vedlo sovětské vedení k ostražitosti.

Analogie s rokem 1956 se v Moskvě zmiňovala velmi často. Lidé, jako byl šéf KGB Jurij Andropov nebo Petro Šelest, vůdce ukrajinské komunistické strany a člen sovětského politbyra, pozorně sledovali dění v Československu. Věděli, že sovětská armáda je schopná rychle zasáhnout. Přemítali ale, jak dosáhnout podobných výsledků jako v Maďarsku v roce 1956, ovšem jinými prostředky. I když bylo jasné, že jde o naprosto odlišnou situaci.

Jak Pražské jaro vnímala americká vláda? Prezident Lyndon B. Johnson zažíval v roce 1968 poměrně těžké časy v domácí i zahraniční politice. Američané stále bojovali ve Vietnamu, Severní Korea zajala posádku americké zpravodajské lodě Pueblo atd. Jak prezident Johnson přijal zprávu o invazi? Byly reformní snahy Čechoslováků v Bílém domě předmětem nějakých diskuzí?

Johnson měl k dispozici od tajných služeb zprávy o tom, jak Sověti hodnotí dění v Československu, už v dubnu a zvláště pak začátkem léta. Dostal strategické varování, že by Sověti mohli rázně zakročit. Ale když v noci z 20. na 21. srpna začala invaze, nedostal podrobné taktické varování o probíhající akci, až do chvíle kdy už jednotky překračovaly hranice. Je pozoruhodné, že Johnson nebyl zpravodajci varován už v době, kdy byly sovětské jednotky plně mobilizovány a zavládlo rádiové ticho, což byla jasná znamení, že se dává armáda do pohybu. Byly tam i další silné indikace.

Ale neřekl bych, že by včasné varování bývalo něco změnilo. Johnson se mnohem víc soustředil na událost plánovanou na ráno 21. srpna, kdy měly vlády Sovětského svazu a Spojených států společně oznámit, že brzy začnou vyjednávat o kontrole strategických zbraní. Na tom záleželo Johnsonovi mnohem víc než na dění v Československu. Zprávy o invazi ho zarmoutily, protože bylo jasné, že chystané oznámení bude muset být zrušeno. A tak se taky stalo. Jednání se Sověty začala až později za Nixona a Kissingera. Johnson se podle mě o dění v Československu spíše nezajímal, a nevěnoval tak pozornost opravdu důležitému reformnímu hnutí.

Mark Kramer

To chci zdůraznit, protože po roce 1989 se někteří čeští politici snažili systematicky bagatelizovat význam pražského jara, většinou ve snaze marginalizovat lidi, kteří v něm sehráli nějakou roli. A nebyl to jen Václav Klaus, který byl v této snaze mimořádné agresivní. Kvůli tomu si pražské jaro v Československu a posléze v České republice podle mě vysloužilo špatnou reputaci, anebo je přinejmenším nedoceněné.

Když jsem o tomto tématu psal knihu, byl jsem překvapený, o jak důležité reformy šlo a jak daleko se dostaly. V mnoha případech překonaly dění v Sovětském svazu za Michaila Gorbačova. Tam například nikdy nebyla cenzura zcela zrušena. V Československu v roce 1968 na několik měsíců ano. S ohledem na to měla administrativa prezidenta Johnsona věnovat větší pozornost tomu, co se dělo. Ale mám velké pochyby o tom, že by Sověty zastrašili od invaze. Nemyslím, že by nějak změnili kalkulace Sovětů. Ale možná by mohly Spojené státy nějak varovat československé vedení.

Co historiky zajímá na pražském jaru po půl století? Jsou ještě nějaká bílá místa, která se snažíte objasnit? Jaké otázky si dnes jako historik v souvislosti s rokem 1968 kladete?

Padesát let poté jsou skoro všichni lidé spojení s událostmi po smrti. Hodně z nich poskytlo rozhovory a nemálo jich napsalo memoáry. Některé paměti jsou užitečné a jiné méně. Například Čestmír Císař mohl napsat daleko lepší. Jeho paměti mají devět set stran a jsou víceméně k ničemu. Ale třeba Dubčekova autobiografie je docela užitečná, i když ji za něj psal někdo jiný. Zajímavé memoáry napsali někteří sovětští představitelé, jako byl Petro Šelest, který zveřejnil své deníky. Velká část dokumentace dodnes nebyla odtajněna ať už v Praze, Moskvě nebo Washingtonu.

Ale nejde ani tak o informace o politice, jako o tajných službách a do jisté míry i vojenských přípravách. Například bych rád věděl, jestli Sověti uvedli v roce 1968 své jaderné zbraně do stavu pohotovosti. Říká se, že ano, ale já o tom nejsem přesvědčený. Díval jsem se na dostupné údaje z té doby, abych zjistil, jestli byl takový rozkaz vydán.

Mohlo jít o nižší pohotovost, ale neobjevil jsem nic, co by nasvědčovalo, že by sovětské strategické jaderné zbraně byly v nějaké všeobecné pohotovosti. Na tuhle otázku bych rád znal odpověď. Zůstává ukrytá v amerických archivech, kde by to šlo vyčíst ze záznamů elektrických komunikací zachycených rozvědkou, a ještě lepší svědectví jsou samozřejmě v moskevském archivu.

Daniela Spenser: Proti srpnové invazi ani událostem v Mexiku státy neprotestovaly

Daniela Spenser

Rok 1968 pro Čechy a Slováky znamená především invazi vojsk Varšavské smlouvy. Neklidný byl ale tento rok prakticky po celém světě – poměrně málo známé jsou u nás například události v Mexiku, které v roce 1968 hostilo letní olympijské hry. Právě v této zemi se usadila historička českého původu Daniela Spenser.

Ale v případě Československa bych rád věděl, jak přesně to bylo se zvacím dopisem pro Sověty. Před lety jsem o tom překládal nějaké materiály z češtiny a slovenštiny. Existovalo totiž víc konceptů toho dopisu. Viděl jsem několik z nich a počet signatářů se na nich liší. Většina zveřejněných verzí obsahuje pět podpisů, ale na některých je devět nebo i jedenáct podpisů. Rád bych věděl proč. Jestli zkrátka šlo o to získat víc lidí a někteří pak dostali strach a neměli nervy na to zůstat mezi signatáři.

Biľak se tomu velmi stručně věnuje ve svých pamětech. Hodně zajímavou pasáž v memoárech o tom má Petro Šelest, který fungoval s Biľakem jako prostředník. Jak známo, setkali se s Biľakem na záchodcích, kde si dopis předali. Tenhle příběh se začal šířit brzy poté. Nejdříve jsem mu nevěřil, ale ukázalo se, že je to pravda. Vícero verzí dopisu může dokazovat, že mezi některými zastánci tvrdé linie panovala velká nervozita, jestli mají nebo nemají zvací dopis podepsat. Neříkám, že to hrálo zásadní roli, ale řekl bych, že ten dopis dal sovětskému vedení falešný dojem, že v Československu je připravena vláda, která převezme moc. Tenhle předpoklad se ukázal jako chybný, a proto museli vrátit na posty lidi, jako byli Dubček a další, kteří tak zůstali půl roku i déle ve svých funkcích.

Slyšel jsem vaši přednášku o mýtech Studené války. Kolují podle vás nějaké také o pražském jaru?

Ano. Například se hovoří o tom, jak široký byl ve skutečnosti v Československu rozšířený nesouhlasný postoj vůči Sovětskému svazu. Já bych řekl, že v tomto ohledu ve společnosti panoval široký konsenzus. Lidé podporující Sovětský svaz byli opravdu v menšině. Byla to důležitá menšina, která byla v kontaktu se Sověty.

Lidé podporující Sovětský svaz byli opravdu v menšině.
Mark Kramer

To jsem si ověřil v archivech bezpečnostních složek tady v Praze, ale také v moskevském archivu soudobých dějin, který obsahuje spoustu dokumentů KGB z roku 1968 a mimo jiné také záznamy o setkáních agentů s Čechoslováky. Stydím se to říct, ale byli mezi nimi i univerzitní profesoři, kteří moc dobře věděli, že se stýkají s agenty KGB. Jestli měli nějaké informace, které mohli vyzradit, to je zase jiná otázka. Takže ano, byli tu lidé ochotní ke kolaboraci se sovětskými okupanty.

Ale zmínky o tom, že šlo o nějakou větší skupinu, která zradila Československo, považuju do značné míry za mýtus. Nechme stranou Biľaka nebo Koldera. Ale lidé jako Svoboda a další rozhodně neusilovali o návrat ke stalinistickým poměrům. Dokonce i v případě Gustava Husáka, který byl původně brán jako reformista a zastánce pražského jara, si nejsem jistý, že dokázal předvídat, jak daleko normalizace zajde, že povede k tak dusivé a represivní atmosféře, která potrvá 20 let. Tím nechci říct, že by tomu Gustav Husák nějak vzdoroval. Ale těžko říct, jestli by byl v roce 1969 ochotný kolaborovat se sovětskou okupační mocí, kdyby věděl, jak nedýchatelné místo se z Československa stane.

Ross Johnson: Komentáře Svobodné Evropy podporovaly socialismus s lidskou tváří

Bývalý ředitel Svobodné Evropy Ross Johnson

Na jaře 1968 československá média ztratila strach z cenzury. Lidé se poprvé po dvou desetiletích dozvídali o tématech, která byla do té doby utajována. Kdo chtěl vědět pravdu o dění ve vlastní zemi, byl po léta komunistické diktatury zvyklý  na poslech Svobodné Evropy a dalších zahraničních stanic. V jaké pozici se ocitly tyto rozhlasové stanice, když se v Československu v roce 1968 začalo opět psát svobodně? 

Prezident Johnson se tedy o pražské jaro příliš nezajímal. Ale co americká veřejnost? Jaké měli lidé ve Spojených státech povědomí o událostech v Československu?

Ve Spojených státech panoval poměrně velký zájem o dění v Československu, dokonce i mezi lidmi, o kterých byste neřekli, že by o něm mohli mít hluboké znalosti, jako byl aktivista Abbie Hoffman a jiní. V Československu viděli snahu objevit jinou cestu, jak uspořádat společnost, která by byla v souladu s demokratickými hodnotami, ale zároveň by se nedržela jen obvyklého kapitalistického systému a zahrnovala v sobě socialistické složky. Já nejsem socialista a tenhle názor nesdílím, ale oni vnímali události v Československu jako určitou výzvu pro Západ a určitý model, který by mohl být zkopírován ve Spojených státech i v mnoha evropských zemích.

Do Československa proto taky přijíždělo hodně lidí včetně těch, kteří zastávali docela jinou politickou orientaci. Mezi ty patřil Zbigniew Brzezinski, který se o dění v Československu hodně zajímal. Tehdy nebyl vládním činitelem, ale patřil mezi vlivné komentátory a akademiky. Reformy v Československu popsal jako jednu z příležitostí pro takzvané budování mostů. To byla strategie přijatá administrativou prezidenta Johnsona. Spočívala ve snaze projevit dobrou vůli vůči zemím, které se vydají reformnější cestou nebo usilují o větší nezávislost na Sovětském svazu. Brzezinski v roce 1968 napsal článek, v němž tvrdil, že Československo splňuje obě tato kritéria.

Před padesáti lety barikády, dnes klid. Pětidílná cesta časem končí před budovou rozhlasu

Roh Vinohradské a Balbínovy ulice v letech 1968 a 2018

Na místě dnešního bulváru s obchody a kavárnami se před padesáti lety bojovalo. Civilní obyvatelé nechtěli přijít o rozhlasové zpravodajství a budovu Československého rozhlasu bránili vlastními těly. Mnozí z nich přišli v boji o život. Poslední procházka časem ukazuje, že bojové napětí vystřídal klid. Prohlédněte si fotografie z našeho seriálu.

Ale invaze do Československa americkou strategii budování mostů zpochybnila a Spojené státy byly od roku 1969 obezřetnější nejen vůči Československu, ale i zbylým zemím Varšavského paktu. Doktrína budování mostů byla poté vykreslována jako příliš provokativní vůči Moskvě. Proto se Spojené státy snažily zlepšit situaci ve východní Evropě skrze politiku détente s cílem snížit napětí se Sovětským svazem. To pak o několik let později vyústilo v Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Mám jisté pochyby, jestli to byl opravdu životaschopnější a úspěšnější postup. Dovolím si tvrdit, že tento přístup možná dokonce prodloužil studenou válku, která pak skončila až na sklonku 80. let.

autor: prh
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.