Marie Rottrová: Při Lásko, voníš deštěm dávám najevo emoce, které běžně neukazuji

V závěru koncertu, kdy přichází ikonický hit Lásko, voníš deštěm, to byl až mystický okamžik. Publikum si užívá skladbu a navzdory nádherné hudbě se rozhostí silné ticho. Vnímáte to tak i vy?

Čtěte také

Karlovarský zápisník: Zažijte festivalovou atmosféru s Radiožurnálem

Prožívám to úplně stejně jako publikum. Možná se to přenáší ode mě. Po písních Muž číslo 1, Skořápky ořechů nebo Markétka, když se rozjedou hity, které lidé zpívají se mnou a místy i tancují, je Lásko, voníš deštěm na závěr něco mystického. Má to přesah, je to geniální písnička s geniálním aranžmá a nádhernou melodií. Miluji ji a nikdy ji nemůžu nezazpívat.

Ale nezevšední to?

Ne, je to zvláštní písnička. Mám k ní zvláštní vztah. Pokaždé ji zpívám trochu jinak, podle nálady, kterou mám, a pod dojmem celého koncertu. Přiznám se, že některé písničky jsou rutinnější, takové veselo, které samo plyne, a pak najednou přijde Lásko, voníš deštěm. A já sama mám k té písničce velikou úctu. Říkám si, že ji musím zvládnout co nejlépe. Vložím do ní své nejniternější city a emoce, které v běžném životě nedávám najevo. Takže pódium a tahle písnička jsou pro mě uhrančivé.

Koncertů nemáte tolik jako třeba před dvaceti lety. Jak si je ozvláštňujete? Držíte repertoár stejný, nebo ho měníte?

Občas písničky měním, ale v podstatě je to taková osnova. Jsou to písničky, které musím zpívat, lidé by mi neodpustili, kdyby nezazněly. A i přesto, že odzpívám hodinu a tři čtvrtě, tedy svůj běžný koncert, přijdou za mnou a říkají: „Vy jste nezazpívala tohle a tohle.“

Ale všechno se během jednoho koncertu opravdu zazpívat nedá. Takže občas repertoár měním podle délky vystoupení. Třeba včera to nebylo tak dlouhé, vystoupení trvalo 45 minut, takže se tam opravdu nevešlo všechno, co mám v repertoáru.

Diváci karlovarskéno festivalu posluchají rozhvor s Marií Rottrovou|foto:Český rozhlas Radiožurnál

Jak má umělec postupovat, když chce představit novou tvorbu, ale na kontě má desítky hitů a lidé, kteří si koupí vstupenku, je chtějí všechny slyšet? Je složité zařazovat nové věci?

Je to strašně složité. Proto ani nové věci moc netočím. Naposledy to byla písnička Ráda, kterou mi napsal Jirka Krhut. Natáčela jsem ji se skupinou Nedivoč v ostravském rozhlase. Je pěkná. Teď mi u Supraphonu v září vyjde kompilace, na které budou některé nevydané písničky, ale i nové věci. Mám také několik skladeb, které jsem natáčela pro Českou televizi nebo pro televizi Prima do seriálů.

Stačí sáhnout do svého archivu. Mám tam nadčasové věci od Jirky Urbánka, mého baskytaristy ze skupiny Flamingo, který napsal krásné skladby s Jarkem Nohavicou. Opravdu nádherné věci, které můžu zpívat i dnes, a pořád budou působit současně. Je to muzika s nádhernými, přesahujícími texty. Takže mám spoustu písniček, stačí někam sáhnout, a pro mnoho lidí to bude nová píseň.

Zpívám si hlavně v autě. Jednou mě to stálo pokutu

Jak je možné, že váš styl byl vždy současný, ale zároveň odlišný od toho, co bylo v Česku běžně slyšet? Ten rukopis je nezaměnitelný. Poslouchala jste hudbu ze zahraničí?

Ano, poslouchala jsem anglosaské kapely, ale také polské. Ostrava je blízko Polska, takže jsme koukali na polskou televizi. V Polsku je spousta výborných kapel, zpěvaček, zpěváků a skupin. Bylo to inspirativní, protože dělali, dalo by se říct, až americkou muziku. Hodně jsem to sledovala, měla jsem doma i polské interprety na svých elpíčkách a často jsme jezdili hrát do Polska. Tam jsem hodně načerpala.

Musím říct, že písnička se mi musí líbit na první dobrou. Pokud se mi nelíbí, tak ji nezpívám. Zpívám jen to, co se mi líbí.

Libor Bouček a Marie Rottrová|foto:Katherine Vašíčková, Český rozhlas

Jak důležitý je trénink? Trénujete i teď?

Samozřejmě. Zpívám si hlavně v autě. Jednou mě to stálo pokutu, protože když zpívám svoji pomalou písničku, jedu pomalu. Když zpívám rychlou, tak dupnu na plyn. Nedávno mě to stálo dva a půl tisíce korun.

Co pro vás znamená pozice zpěvačky? Je to poslání, řemeslo, práce, štěstí?

Je to všechno, co jste řekl. Je to kombinace všeho. A také těšení se na energii. Jak říká můj kapelník: „Maruško, ty koncerty jsou jako když člověka polije živá voda.“ Já to cítím stejně, cítí to i kapela, a byla bych ráda, kdyby to alespoň trochu cítili také lidé v publiku. Je to takový zázračný lék.

Jak Marie Rottrová vzpomíná na Divadélko pod věží? A jak se ohlíží za svou kariérou? Poslechněte si celý rozhovor.