Marek Novotný zdolal vrchol osmitisícovky Čo Oju: Prostě jsem to riskl, je to nepopsatelný pocit

Jak snadno se hledá, kde je na Čo Oju vrchol? „Těžko, není to nějak vyznačená cesta, nejsou žádné trasy, je to obrovský nekonečný oblouk,“ popisuje.

Cestu si zvolil sám v hlubokém sněhu, ale podařilo se mu dostat nahoru – říkal si, že vrchol je vždy nějaký způsobem vyznačený, ale nenašel tam žádnou stopu po lidech. „Tak jsem si říkal, že to asi nebude ono a vrátil jsem se zpátky do místa, ze kterého jsem stoupal k vrcholu a pokračoval dál,“ říká.

Pak si vzpomněl na hlášku ze základního tábora, že musí jít tak daleko, až uvidí Everest. „Tak jsem to udělal a podařilo se, byť jsem ho viděl na pár vteřin, protože jsem neměl úplně ideální počasí, foukalo a hodně se ze země honily mraky,“ vysvětluje.

Je to pro mne nepopsatelný pocit – když si člověk uvědomí, že něco tak obrovského patří v uvozovkách jenom tobě. MAREK NOVOTNÝ

Na zemi našel označené místo – modlitební vlaječky, nějaké předměty, upomínky – a tak si říkal, že to musí být ono. A jak se mu podařilo nalézt cestu zpět?

Ještě než vystoupil na vrchol, tak si označil sestup, našel velkou kyslíkovou láhev po nějaké komerční expedici a ještě nějakou zlomenou hůl. „To byla jediná šance, jak trefit sestup, kdyby se počasí zhoršilo. Prostě jsem to riskl,“ dodává.

Nejtěžší na hoře byl začátek, kdy se musel domluvit s parťákem Liborem Uhrem, že se rozdělí – lezli spolu první tři, čtyři hodiny, bylo zima a Libor ztrácel, a protože mu nebylo dobře, tak se dohodli, že sestoupí. To bylo ve třetím výškovém táboře.

„Nevím, co mne nutí lézt na horu za těch podmínek, za kterých jsem lezl. V takovém fičáku, tak studeném větru jsem snad ještě na žádnou osmitisícovku nelezl. Byť mne to dvakrát srazilo na kolena, našel jsem vždy vůli a šel jsem na horu sám. Soustředím se na to, co mám před sebou, snažím se to přelézt, zatím se mi to daří,“ uzavírá.