Mànouches: Zhmotnění rodinné historie

Spisovatelka Estelle Granet a fotograf George Pacheco jsou autorskou dvojicí snímku, který nás zavádí do jedné konkrétní rodiny.

„Jistým odrazovým můstkem celého projektu bylo setkání s jednou manušskou rodinou, která žije ve střední a také v západní Francii. Členové si mnohdy stěžovali na to, jak je těžké přenést a vyprávět rodinnou historii dalším generacím. Proto jsme si řekli, že bychom jim s našimi fotografickými a spisovatelskými zkušenostmi možná mohli pomoci.”

Estelle Granet vypráví, jak na projektu všichni pracovali. Zásadní bylo vše ukázat pozitivně a věrohodně.

„Vše začíná jedním manželským párem, který je základem rodinného stromu. U zrodu stáli Didi a jeho žena Canette. Díky tomuto páru jsme mohli začít hledat potomky a formovat rodinnou skládačku až do současnosti.”

„Didi byl významnou osobností, v kraji nepřehlédnutelný. Obchodních s koňmi, velmi respektovaný i mezi gadži.”

„Respektovaná rodina v celém kraji ale nebyla ušetřena intervencím do nacistických táborů za 2. světové války.”

Nakonec se jim ale podařilo v roce 1942 z tábora dostat, a to právě díky silnému postavení této osobnosti.

„Navíc od roku 1912 platilo ve Francii nařízení pro osoby na cestách. Všichni se museli evidovat a všichni museli mít tzv. nomádský pas. Policie všechny, včetně dětí od šesti let fotografovala jako zločince.”

„Takové stigmatizující nařízení už ve Francii neplatí,” dodává George. V projektu se rozhodli fotografovat současné osoby na cestách. Potomky Didiho a Canette. Ti je vždy pozvali do svého karavanu, improvizovaného studia - a zde jim pořídili umělecké portréty.

„Nakonec se nám podařilo vyfotit 450 osob a za 5 let jsme projeli 6 departementů,” říká fotograf George Pascheco. Z fotografického projektu navíc vznikla i genealogická výstava, kterou připravila renomovaná francouzská galerie Jeu de Paume a samozřejmě i obsáhlá publikace složená z fotek.

A jaké byly odezvy přímo od rodin?

„Měli jsme jednu velkou debatu. Původní název Manouche chtěly rodiny změnit, protože takto vyslovené jde v podstatě o nadávku. Pak jsme se domluvili, že se titulek bude psát s čárkou nad a - slovo se tak vyslovuje jinak.”

Třicetiminutový film složený z historických fotek a současných portrétů je vhledem do neznámé historie Francie, i proto se na něm podílí francouzské ministerstvo kultury.