Jedna pozitivní věc zrakového znevýhodnění? Naše dcery jsou hodně samostatné, říká nevidomá Barbora

„Teď jsme u nás v pokojíčku, kde máme dvě palandy. Pod každou je vždycky stoleček. Tady ukazuji poličky s hračkami, dál zelené boxíky s věcmi na malování,“ popisuje v pražském bytě devítiletá Anežka.

Čtěte také

iROZHLAS

Život s nevidomými rodiči mě ovlivnil hodně, předčasně jsem dospěla, říká učitelka Jana

Vedle ní stojí o dva roky mladší Maruška, která ukazuje na svou školní aktovku s jednorožci. „Ve škole mě nejvíc baví asi informatika. Číst umím, psát také,“ upřesňuje druhačka. „Když Maruška něco neví, tak já jí pomůžu. Pokud mám hotové svoje úkoly, tak ji i trošku zkouším, aby měla lepší známky. Aby se zlepšila,“ reaguje devítiletá Anežka.

Té dnes domácí úkoly kontroluje starší spolužačka nebo je nahlas přečte mámě Barboře a ta posoudí, jestli v nich nejsou chyby. Když se školačky učily v první třídě číst a psát, docházela k nim pravidelně slečna z organizace Okamžik.

Kromě písmenek a úkolů tato proškolená asistentka hlídala, aby měly správný úchop tužky nebo držení těla. „Spousta věcí se bez zrakové kontroly zvláště v první třídě neuhlídá. Studentka k nám chodila až dvakrát v týdnu zhruba na hodinu a půl. Suplovala nás rodiče,“ vysvětluje máma dívek Barbora Mirgová.

Maminka má zbytky zraku

Bára pak začíná přibližovat svoje zrakové znevýhodnění. „Mám zelený zákal. V mé situaci jde o takzvanou praktickou slepotu, nemám už slabozrakost. Dá se říct, že tady v pokojíčku u holek vidím obrysy věcí. Mám zbytky zraku,“ vysvětluje.

Čtěte také

iROZHLAS

Nevidomá Alena v práci: Děti mě umí při workshopech upřímnými otázkami i vykolejit

Na příkladu o kousek dál v kuchyni ukazuje, co vidí na stole. „Máme tu adventní věnec, ale svíčky už nevidím. Když mám třeba fotky v mobilu, tak jsem schopna si je prohlédnout, ale musím si je hodně zvětšit,“ říká Barbora, která reaguje i na svou velkou sbírku letních klobouků v předsíni.

„Se slunečními brýlemi bych neviděla vůbec nic, takže v létě nosím klobouky, které mi chrání zrak před ostrým sluncem,“ usmívá se matka, která pracuje jako průvodkyně na Neviditelné výstavě a spolupracuje s Nadačním fondem Českého rozhlasu v rámci dlouhodobého projektu Světluška. Také zpívá ve vokálním triu. Její nevidomý manžel pracuje jako masér. Pár se seznámil přes vodicí psy.

„Čtou mi dopisy, popisují obrázky“

„Řekla bych, že sportujeme docela dost,“ říká devítiletá Anežka, která zrovna zvedá longboard. Holky umí také na kolečkových a ledních bruslích nebo na kole. „Jasně. Na kole jezdíme už asi od čtyř let. Nejdřív jsme měly ta postranní zadní kolečka a pak už to šlo samo. Teď máme ale nejvíc v oblibě koloběžky,“ doplňují se sestry.

Čtěte také

Naviguje, pípá před překážkou a ochrání i hlavu. Chytrou hůl používají první dva nevidomí v Česku

U kuchyňské linky pak říkají, že pomáhají s vařením a někdy si do školy připraví svačiny. „Občas ji dělá Anežka, někdy i Maruška. Já je k tomu vyloženě nenutím. Prostě když se jim chce,“ přibližuje máma Barbora. „A vždycky pomáháme při obalování řízků,“ smějí se školačky.

„Od holek si nechávám popisovat třeba jejich obrázky. Občas mě upozorní na něco na ulici, třeba když potkáme někde venku někoho se zelenou barvou na vlasech,“ směje se Barbora.

Maruška mámě připomíná, že jí se sestrou čtou dopisy. „To je pravda. Když vybereme schránku, tak mi holky přečtou, kdo píše. Někdy mi popíší i film, ale na televizi máme zapnutý také audiovizuální popis. Znají to už od Večerníčka. Holky, vadí vám to?“ ptá se Bára dcer. „Já si to ani moc neuvědomuji,“ reaguje starší Anežka.

Chytrý mobil čte věci do školy

Mámě Barboře následně přichází zpráva do chatovací aplikace v chytrém mobilu, který na nevidomé mluví. V jedné z konverzací se dovídá veškeré věci, které se týkají školy.

Čtěte také

iROZHLAS

Nevidomá máma Alena: Čas na školku dozrál, dcera si beze mě už poradí líp

„Tak tady třeba máme konverzaci s paní učitelkou Zuzkou. Řešily jsme čip na obědy. Máme skupinky i s rodiči, tam jde o školní akce. Když mi to ten mobil přečte, tak je to úplně skvělý,“ nadšeně vypráví Barbora.

Chválí si také volbu menší základní školy s individuálním přístupem. „Holky chodí do pražské Školy svatého Augustina, kde je od každého ročníku jen jedna třída. Více méně se tam všichni mezi sebou známe. Do první třídy se tam dělají i přijímací zkoušky.“

„Kdy jsme si začaly uvědomovat, že rodiče nevidí? Možná od dvou nebo tří let, kdy jsme je začaly upozorňovat venku třeba na obrubník a tak,“ vzpomíná devítiletá Anežka.

„S velkou narážkou na to, že mám nevidomé rodiče, jsem se nesetkala. Ale v první třídě se tomu spolužáci určitě divili. Vysvětlila jsem jim, že je to pro mě normální. Naposledy někoho ze spolužáků nebo kamarádů zajímalo, jestli třeba vařím večeře. Odpověděla jsem, že pomáhám,“ směje se Bářina starší dcera.

Samostatné a sociálně zdatné

Barbora doufá, že s manželem dcerám předají optimismus. „S mužem máme docela optimistický náhled na život. A také si myslím, že si docela umím v různých situacích poradit. Umím věci řešit a už dnes jsou holky hodně sociálně zdatné a nebojí se. Všechno si dokážou zařídit a vyřídit,“ usmívá se.

„Myslím si, že to naše zrakové znevýhodnění má jednu velkou pozitivní věc. Primárně jsme je k tomu nevedli, ale holky jsou hodně samostatné. Sedmiletá Maruška mi v obchodě podá vajíčka a kouká se, jestli tam není nějaké prasklé. Nebo jsme šly kupovat brambory a ona se mě zeptala, jestli potřebujeme brambory béčka, nebo céčka,“ uzavírá.

Poslední díl seriálu se bude věnovat nevidomé Zuzaně, která s manželem vychovává dva syny.