Nevidomá Alena: Nástup do první třídy je pro mě strašák. S úkoly budeme potřebovat pomoct

„První třída pro mě strašák určitě je. Nemám obavy z toho, že by to Loty nezvládla. Mám obavy, že to nezvládnu já,“ upřímně přiznává nevidomá Alena Terezie Vítek. Tuší, s čím by mohly být po nástupu do školy první problémy.

„Nebudu schopná ohlídat úchop tužky, jestli Loty píše správně písmenka, jestli je dotahuje, jestli třeba správně vybarvuje. A později to, jestli správně čte a počítá,“ přibližuje Alena, která ale má plán, jak situaci zvládnout.

„Opravdu musím po dlouhé době přiznat, že na to nestačím. Takže budu řešit, aby k nám chodila asistentka. Potřebuji se naučit, co se po mně bude ve škole chtít jako po rodiči. Prostě abych celkově věděla, že to zvládneme,“ dál vysvětluje nevidomá máma.

Dcera Šarlota poslouchá a doplňuje, že už dostala po kamarádce opravdovou školní aktovku a má i penál: „Na aktovce mám jednorožce. Na pouzdru jsou pejsci. Na školu jsem si i hrála,“ usmívá se. Alenina dcera oslavila v říjnu šesté narozeniny, dnes chodí do mateřské školy a je předškolačka.

Komplikace se zadáním

„Další věc, které se bojím, je, abych pochopila zadání úkolu. Já jsem se spolužáky spoustu věcí nedělala, od začátku jsme používali hmatové Braillovo písmo. Takže nevím, jak se třeba hlídá, aby dítě četlo text na správném řádku. Nepoznám vizuální stránku,“ upřesňuje Alena, která chodila na základní školu pro zrakově postižené v Brně-Pisárkách.

Přemýšlí o variantě, že by si text v učebnicích nechala převést právě do Braillova písma. Mohla by tak po hmatu Lotce přečíst zadání na konkrétní straně a třeba ve slabikáři by kontrolovala, jestli čte dcera věty správně.

Čtěte také

Celý svět čtou nevidomí skrze 64 znaků, nově i na displejích. Braillovo písmo slaví 200 let

Budoucí paní učitelku Šarloty nevidomá Alena zatím nezná. Souhlasila ale s tím, že se sejde a téma probere s pražskou paní učitelkou první a druhé třídy Andreou Loškovou. Ta jí popsala, jak to chodí po nástupu do první třídy v běžných školách.

Dvě písmenka týdně

„První třída je složitá nejen v obsahu učiva, ale i v celkové změně pro děti. Už to není taková volnost a hra. Je tam důraz na samostatnost dětí, děti se musí vydržet soustředit požadovaný čas,“ začíná popisovat Andrea Lošková.

Mluví o důležitosti nové věci procvičovat i po škole doma: „Toho učiva je tam opravdu hodně. Učí se dvě nová písmenka týdně a musí se dobře procvičit. Je to veliký fofr.“

Učitelka Aleně doporučuje procvičování každý den, stačí ale například jen pět minut. „Pokud bych mluvila za situaci v klasické třídě, kde je 28 dětí a hodina trvá 45 minut, tak je jasné, že když se dostane během čtení na každého prvňáčka jednou a přečte slovíčko, tak je to velký úspěch. Ta pomoc rodičů je v první třídě určitě stěžejní,“ dál Aleně vysvětluje paní učitelka Lošková.

Nevidomá Alena poslouchá a souhlasí. „Já s tím strašně moc souzním a vím, jak je důležité nezaspat. Já měla dva spolužáky, kteří se naučili číst až ve třetí třídě. Já jsem navštěvovala internátní školu a tam bylo po obědě běžné opáčko, příprava úkolů, psaní a čtení,“ vzpomíná Alena na první stupeň brněnské základní školy.

Čtěte také

„Hlavně světlo potřebuji,“ říká slabozraká Zdeňka. Ke čtení si pomáhá kamerovou lupou

Tehdy ještě dokázala poznat barvy, vidět obrysy předmětů a zřetelně rozeznat světlo a tmu. Dnes je Alena absolutně nevidomá a nosí oční protézy. K orientaci v prostoru používá bílou hůl.

Písmenka z modelíny

Andrea s Alenou vymýšlejí možnosti, jak se zapojit se zrakovým znevýhodněním třeba do učení písmenek. Andrea Lošková navrhuje psaní písmen prstem do mouky.

A napadla ji i výroba abecedy z modelíny. „Lotka písmenko vždycky může vymodelovat a Alena ho zkontroluje po hmatu. To je super vychytávka,“ hodnotí Andrea. Alena doplňuje, že písmenka umí: „Já si to představit umím, přesně vím, jak mají vypadat. Jen kdybych teď měla napsat třeba velké L, tak se musím soustředit na délku té spodní kratší čárky.“

Alena se pak zajímá o to, jak zařídit, aby Lotka chápala, kde v učebnici začít číst a třeba nepřeskakovala řádky. „Děti s tím ze začátku mají velký problém. Učí se ten pohyb zleva doprava. I to se vlastně učí ze začátku v rámci orientace v prostoru, tedy v té knížce. Je to i formou hry, tedy co je vlevo, co je vpravo a nahoře, dole. Pomáhá orientace s obrázkem,“ reaguje učitelka.

Šestiletá Šarlota už bez problémů poznává čísla. Vede nevidomou maminku při cestování na konkrétní autobusovou zastávku nebo vlakovou kolej. „Stačí, když se podívám do aplikace a Loty dám vědět, že nám vlak jede například z trojky a ona má úkol najít trojku,“ usmívá se Alena na dceru, která kýve a začíná počítat do deseti.

„Věřím tomu, že až se Loty jako prvňáček zaběhne a až ona sama pochopí, co se po ní chce, tak zvládneme i tu první třídu. Už jsme toho zvládly hodně, tak tohle taky musíme dokázat,“ usmívá se nevidomá Alena a učitelka Andrea ji ujišťuje, že druhá třída už není tak náročná: „Druhá třída je potom taková procvičovací a volnější. Tam se dá spoustu věcí ještě podchytit a doladit. Není tam tolik toho učiva, které je nové.“

Seriál Mámou potmě vysílá Radiožurnál celý týden v 8.50, delší podobu reportáže pak po zprávách v 19 hodin. V sobotním díle bude o škole mluvit i nevidomá Barbora, která má dvě dcery na prvním stupni základní školy.