Návštěva kina bez zraku? Z pohádky jsem hodně pochopila i díky hudbě, říká nevidomá máma Alena

Je srpen 2025. Alena cestuje s dcerou Šarlotou z Berouna do Prahy, kde má na odpoledne dohodnutou takzvanou aktivizaci seniorů. Při jízdě autobusem vypráví, že část léta dvojice strávila v rodišti Aleny na Valašsku. Další část prázdnin byla s Loty na návštěvě u kamarádky, se kterou prošly třeba ostravskou zoo. Alena vzpomíná i na velký letní zážitek, který spočíval v návštěvě animovaného dětského filmu v kině.

„Samotnou mě překvapilo, že ten film šel pochopit i bez zraku. Roli hrálo samozřejmě to, že šlo o dětskou pohádku a ty hlášky navazovaly,“ mluví o letní návštěvě kina absolutně nevidomá Alena, které pomohla pochopit děj i hudba.

Čtěte také

Hudba ve filmu jsou emoce, musí podpořit příběh, říká Ondřej Soukup na Soundtrack festivalu v Poděbradech

„Podle muziky se dá odvodit hrozně moc. Když byla napjatá a hlasitá, tak jsem věděla, že jde do tuhého, že to je nějaká super akce. Když byla klidnější, tak nebylo v ději žádné drama,“ vysvětluje Alena a dcera Šarlota přikyvuje.

Chybí zvukový popis

„Film se jmenoval Zlouni. Ty zvířátka jsou někdy zlý a někdy hodný, střídá se to,“ upřesňuje předškolačka. „Na konci potom jeli na silnici, byla tam i žirafa a pak měli porouchané auto,“ popisuje dál dívka. Alena se dcery doptává: „A neletěli oni raketou náhodou do vesmíru?“ Šarlota ale nesouhlasí: „Ne, mami.“

Pro jistotu si pak Alena s dcerou o filmu s kreslenými zvířaty povídají a nevidomá máma si ověřuje nejasné scény s vlkem, hadem nebo tarantulí.

Pokud se dívá na film nebo seriál v televizi, využívá zvukový popis. Jde o službu audio description (AD), která doplňuje popisem jednotlivé scény. Hlas komentuje, v jakém prostředí se osoby zrovna vyskytují, co přesně dělají nebo jaká u toho mají gesta.

Do práce s dcerou

Venku je kolem 30 stupňů, Alena má letní šaty s květinami. Loty je sladěná do růžova, podle Aleny si oblečení ze skříně vybírá a kombinuje sama. Tentokrát má růžové šaty s duhovou sukní a ladící kšiltovku. „Já do výběru opravdu nesmím mluvit. A to nikdy,“ směje se máma Alena.

Čtěte také

Nevidomá Alena v práci: Děti mě umí při workshopech upřímnými otázkami i vykolejit

Pětiletá Šarlota ví, že odpoledne bude její máma pracovat se seniory. Nese si batoh, ve kterém má ovoce, hračky a tablet. V něm má nahranou slíbenou pohádku.

„Teď je ten čas pro Loty, která si něco pustí, dá si svačinku, případně se někdy zapojí, když se jí bude chtít zpívat,“ popisuje Alena.

Zrovna s dcerou přijela do Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 15. Loty už to tam zná, a tak vede maminku na zahradu, kde čeká na program asi 20 seniorů. Alena s nimi pracuje jako aktivizační pracovnice.

Zranění hmat neovlivnilo

„Je to vždycky taková improvizace. Pozdravíme se, zeptám se, kdo měl narozeniny nebo svátek. Řekneme si různé zážitky a zpíváme takový blok písní. Valčíky i další,“ přibližuje zhruba hodinový program Alena, která při něm zpívá a hraje na kytaru.

Je ráda, že si při nedávném krájení melounu nezranila prst tak moc, že by nemohla brnkat na struny. „Nůž mi sjel a já si nožem uřízla bříško prstu. Bylo to docela ošklivé, musela jsem na chirurgii a ránu mi šili,“ popisuje nepříjemné zranění Alena.

Cit v prstech je pro ni důležitý i při běžném denním fungování. O tom, jak připravuje jídlo, je i jeden z předchozích dílů časosběrného seriálu Mámou potmě. 

Aktivizace seniorů

„Dobrý den, můžeme začít? Já někoho poprosím, aby nás spočítal, a pak uděláme představovací kolečko,“ snaží se zapojit do aktivizace všechny seniory. „Pijete všichni dost? Je horko, pijte. Ať vás nebolí hlavy. Něco o tom vím,“ směje se a ověřuje si, jestli mluví dostatečně nahlas a všichni ji slyší.

Pak se ptá, kdo z kolečka lidí slavil v uplynulém červenci svátek nebo narozeniny. Nikdo se nehlásí. Alena pak se smíchem oznamuje, že slavila ona.

Čtěte také

„Ještě jsem nic nerozlila, ani nerozbila.“ V kavárně Potmě si nevidomá „kancelářská krysa“ Zuzka plní sen

„Myslím, že to není tajemství. Já jsem letos v červenci oslavila 43. narozeniny,“ usmívá se a začíná seniorům zpívat a hrát například Ach synku, synku nebo píseň Já do lesa nepojedu. Klienti se přidávají.

Po práci dostává Alena v parku dárek, který si přála. Všechny reportáže časosběrného seriálu Mámou potmě, který mapuje její život od těhotenství v roce 2019. Jde o víc než 30 rozhlasových reportáží.

„Já jsem si strašně přála, aby se ke mně na flash paměti dostaly všechny nahrávky. Je to kvůli mé 88leté babičce, která si reportáže neumí sama pustit na webu nebo v aplikaci. Těším se na to, až si je všechny s babičkou postupně poslechneme,“ říká Alena.

Poškození zraku

Alena Terezie Vítek se narodila předčasně v sedmém měsíci těhotenství a musela do inkubátoru. V 80. letech se o možném poškození sítnice nadmírou kyslíku nevědělo.

Potíží se zrakem si začali všímat Aleniny rodiče až po několika měsících doma, kdy nereagovala na hračky. Zbytky zraku pak u Aleny v 16 letech zničil zelený zákal. Od té doby nosí skleněné oční protézy.

Alena vystudovala konzervatoř a zpívá. Pro organizaci Spolu s vámi pracuje jako aktivizační pracovnice, dělá také workshopy o životě se zrakovým postižením.

Seriál Mámou potmě vysílá Radiožurnál celý týden v 8:50, delší podobu reportáže pak po zprávách v 19 hodin. Letošní i loňské díly seriálu Mámou potmě najdete zde.