Setkala jsem se i s poznámkou, že mám dceru kvůli své sobeckosti, říká nevidomá Alena

Čtěte také

Mámou potmě VI. Pokračování časosběrného seriálu o nevidomé samoživitelce Aleně a její pětileté dceři

„Setkala jsem se s komentářem, že jsem sobecká, že jsem si ve svém zdravotním stavu pořídila dítě, které se o mě pak postará,“ přibližuje některé poznámky lidí nevidomá Alena Terezie Vítek.

Reagovala už i na slova, že si pořídila asistenční dítě. „Nemyslím si, že moje dítě je asistenční. Pětiletá Šarlota sice moc ráda pomůže, ale pak jsou ty chvilky, kdy si obyčejně hraje a nepomůže, protože se jí prostě nechce,“ doplňuje nevidomá máma.

Nevidomá Alena drží při chůzi v pravé ruce slepeckou hůl, kterou prozkoumává terén před sebou. Pětiletou Šarlotu drží levou rukou. „Je pravda, že mi dcera hodně pomáhá při pohybu, kdy jdeme společně po městě, něco hledáme nebo se někam máme dopravit. Je to ale přirozené. To není o tom, že se jí striktně držím za ruku a řeknu jí, teď mě tam odveď, protože jinak tam nedojdeme,“ vysvětluje Alena, která se někdy na cestách ptá na správný směr kolemjdoucích nebo používá navigaci v telefonu.

Chytrý mobilní telefon na Alenu Terezii Vítek mluví, protože má stejně jako další nevidomí lidé zapnutý zvukový popis|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

Chytrý mobilní telefon na Alenu mluví, protože má stejně jako další nevidomí lidé zapnutý zvukový popis. Díky němu si může poslechnout, jaké je datum, kolik je hodin, jestli je zrovna na wifi nebo jak má nabitý telefon. Alena si nechává přečíst také zprávy, e-maily a informace z nejrůznějších aplikací včetně jízdních řádů.

„Když já někomu píšu zprávu, tak na dotykovém telefonu jedu po písmenkách, které už vím, kde zhruba jsou. Hlasový výstup mi ta písmenka čte a já je potvrzuji. Jedno slovo napíšu za pár sekund a používám i smajlíky. Teď mi mobil nabízí, jestli chci mrkající obličej, smějící se nebo zmatený,“ doplňuje nevidomá samoživitelka, která využívá i hlasové zprávy nebo diktování zpráv. 

Aktivní na sociálních sítích

Alena Terezie Vítek je aktivní i na sociálních sítích. Často sdílí třeba fotky z minulosti, kde byla označená. I když je nevidí, tak tuší, co na snímcích je. „Pomůže mi datum a místo a také text, který je u té fotky napsaný. Takže si třeba vzpomenu, že jsem někde zpívala s kolegyněmi, nebo podle komentáře zjistím, že jsem na fotce s mým někdejším vodícím psem.“

Videa ze života nevidomé Aleny sdílí v rámci seriálu Mámou potmě na sociálních sítích už několik let Český rozhlas Radiožurnál. Rekord má příspěvek z loňského ledna, který vidělo 260 tisíc lidí, má přes tři tisíce lajků a víc než 160 obdivných komentářů. Alena na videu připravuje pro sebe a pro Šarlotu oběd, takže například krájí nožem.

Alena s Šarlotou doma|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

Nevidomá máma přitom bere vaření jako každodenní záležitost a reakce lidí ji překvapily. „Krájení cibule mi přijde vlastně úplně normální. Samozřejmě i já jsem se řízla nožem a myslím, že není nikdo, kdo se neřízl nožem, a nezáleží na tom, jestli vidí, nebo ne,“ směje se Alena Terezie Vítek, která ale připouští, že se v kuchyni vyhýbá kvůli rozpálenému oleji smažení.

Návštěva sanitky kvůli Lotce

V chytrém mobilu s hlasovým výstupem hledala nevidomá Alena v uplynulém roce dvakrát i uložené číslo na záchrannou službu. Jednou kvůli pětileté Šarlotě, která měla vysoké horečky. Ty měřila ozvučeným lékařským teploměrem.

„Máma ho přikládá na čelo. Bylo mi špatně, že jsem ani nemohla vstát,“ popisuje pětiletá Šarlota a její maminka doplňuje: „Bylo to v půl jedné v noci, kdy nebylo možno tělíčko chladit, protože bylo studené a přitom horečky byly vysoké a já jsem dostala trošku strach, protože už to trvalo čtvrtý den. Loty se záchranářů vůbec nebála a spolupracovala. Všechno se zvládlo v domácí péči, jen jsme musely další den do nemocnice na nějaká kontrolní vyšetření. Byla to naštěstí jen nějaká ošklivá viróza,“ vzpomíná na dubnovou noc nevidomá máma.

Rozbitá oční protéza

Oční protézy nejsou kuličky. „Je to taková zvláštní skleněná skořápka nebo mistička, která drží v oční jamce,“ popisuje Alena Terezie Vítek a podotýká, že ji okolí nově upozorňuje na to, že jsou teď její oči jinak modré než ty předchozí.|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

V uplynulém roce musela Alena cestovat na sever republiky za speciálním sklářem, který na míru vyrábí oční protézy. Jedna totiž Aleně při čištění vypadla z ruky a rozbila se. „Není to kulička, jak si všichni představují, ale je to taková zvláštní skleněná skořápka nebo mistička, která drží v oční jamce,“ popisuje a podotýká, že ji okolí nově upozorňuje na to, že jsou teď její oči jinak modré než ty předchozí a má s nimi i jiný výraz.

V Česku vyrábějí skleněné oční protézy na míru jen dva speciální skláři. Výroba zabere asi hodinu. Aby skleněné oči vypadaly co nejvěrohodněji, oční protetici na bělmo malují i drobné červené žilky.

„Když oční protetiku vyjmete, není tam vysloveně díra, ale sval. Takže když skleněné protézy nemám a nepodíváte se hodně zblízka, tak si prázdného místa nevšimnete,“ vysvětluje Alena, která má zrakové postižení z inkubátoru. Do 16 let měla zbytky zraku na jednom oku, pak přišel zelený zákal a oči museli lékaři Aleně odstranit. Oční protézy tak nosí od doby dospívání.

Ve třetím díle seriálu Mámou potmě mluví Alena Terezie Vítek o tom, proč se z Prahy odstěhovala do menšího města a jak se jí tam s dcerou daří fungovat od nuly.