„Mami, běž v klidu spát, tohle bude megahit.“ Píseň Ty a tvoja sestra vznikla ve tři ráno před 26 lety, usmívá se Igor Timko

Vydali jste vinylovou desku, limitovanou edici No Name: The best of 25. Proč jste se rozhodli vydat oslavné album k čtvrtstoletí vaší kapely právě na vinylu? Je to móda?

Ano, určitě je to móda. S touhle myšlenkou přišel náš původní vydavatel, společnost Universal, která s námi v roce 1998, neznámou kapelou, podepsala smlouvu na pět alb. Přišli s tím, že celý svět je do toho teď poblázněný a my ještě vinyl nemáme. Tak jsme si řekli, že najdeme nějaký společný playlist a vyšla naše první vinylová deska, výběrovka.

Je to opravdu trend, protože dnes, když chcete zadat do výroby vinylovou desku, potřebujete téměř půl roku na to, abyste se po odevzdání matrice ustrašení báli v koutě, jestli se to stihne.

Dokládá to i úspěch české firmy v Loděnicích, která to začala. Dnes jsou tak světový konglomerát, že mají i vlastní fabriku v Americe a i tak nestačí zajistit poptávku na trhu. Takže gratuluji!

Čtěte také

No Name a Chinaski ve studiu Radiožurnálu zahráli skladbu Na, na, naaa

Písnička Ty a tvoja sestra vznikla z vašeho pera, i když máte jenom bratry?

Ano. Napsali jsme ji s bratrem Romanem ve čtvrt na čtyři ráno v bytě našich rodičů, když jsme u nich ještě bydleli. Hledali jsme, co by na sestře mohlo být krásné. Vyjmenovával jsem: „Jediné, čeho si na tobě cením jsou oči, uši, úsměv, nohy...“ A brácha tehdy prohlásil „… je tvoje sestra.“

Vybuchli jsme tehdy v hurónský smích a v těch čtvrt na čtyři ráno přišla máma: „Co děláte? Jste normální? Sousedi v paneláku vás uslyší…“ Tak jsme jí řekli: „Maminko, běž v klidu spát, tohle bude megahit.“ Už je to 26 roků a funguje to. Měli jsme dobrou předtuchu.

Dvanáctiletý brácha hrál na bicí, mně bylo patnáct, hrál jsem na klávesy, třetí bratr hrál na basu a otec na kytaru.
Igor Timko

Kdy si kapela No Name dá konečně nějaké jméno?

Myslím, že už ho po těch letech nepotřebujeme, je to taková dobrá muzikantsko-obchodní značka. Je ale pravda, že onoho času jsme chtěli poslat muziku do soutěže Košický poklad, která má za cíl podporovat mladé talenty.

Tak jsme přišli do Slovenského rozhlasu v Košicích. Našli jsme tam nějakého pána, byl to Juraj Hidvéghy – dodnes má titul objevitel kapely No Name –, kterému jsme pustili pět písní. Ten nám řekl: „Jedna je otřesná, druhá ještě horší a třetí je tak pomalá, že je to neposlouchatelné. Čtvrtou můžete pustit v rádiu, až budete Bon Jovi a až z páté vyhodíte dvě třetiny akordů, přijďte znovu.“

My jsme si dali říct, přišli jsme znovu a vznikla píseň Můj kámoš, která doufám shořela ve fonotéce a ve všech archivech – tak byla hrozná. On řekl: „Dobře tuhle vybereme. A vaše jméno?“ – My jsme mu odpověděli, že jméno nemáme. Tak nám řekl: „Chlapci, máte na to týden, když dáte jméno, budete na plakátech a pozvánkách soutěže,. Když nedáte, nebudete nikde.“

Radši mít muziku a jméno nechat „No Name“ než mít nejkrásnější název na světě a muzika nebude stát za nic. Tak vzniklo No Name. Dnes se na to někdo zeptá, ale podle mého názoru je to už tak zaužívané, že je to jedno.

Jste jedna z mála rodinných kapel. Rodinné firmy můžou skvěle fungovat, nebo se pohádat do krve. Vy jste případ toho, že to jde. V čem to je?

Jsme ze skromných poměrů, to znamená, že jsme čtyři bratři žili v jednom dětském pokoji. Nevybrali jsme si „Chci být hudebník s tebou, brácho,“ – my jsme neměli na výběr.

Náš táta s mámou nám řekli, ať zkusíme chodit do hudební školy, protože otec sám hrál dvacet let na svatbách a zábavách. Jako inženýr si tak přes víkendy skvěle přivydělal. To byl původní plán. Když ho vyhodili z práce, protože se všechno restrukturalizovalo, řekl nám, že založíme kapelu.

Dvanáctiletý brácha hrál na bicí, mně bylo patnáct, hrál jsem na klávesy, třetí bratr hrál na basu a otec na kytaru. Hráli jsme každý víkend, v pátek a v sobotu na svatbách a zábavách. Byla to těžká škola, ale tak nějak jsme při vydělávání peněz dospěli k tomu, že jsem po čtyřech letech svateb a zábav jsem řekl tátovi: „Tak a dost. Hrajeme od šesté večer do čtvrté ráno. Chceme zkusit vlastní tvorbu.“

Otec byl v šoku, ale říkal že jasně, ať to zkusíme. A když jsme pak byli už zaběhlá kapela, že nás znali Elán, Lucie a další, táta se mi svěřil: „V životě bych si nebyl myslel, že čísla na ty, jejichž písně jsme společně hráli na svatbách, máte v telefonu a jste kolegové.“ Štěstí přeje připravenému, možná odvážnému. Není třeba se bát jít za svým snem.

Proč má Igor Timko přezdívku Chihuri? Jakou mají jeho bratři? A co je to trblietka? Poslechněte si celý rozhovor.