Malta se topí pod přílivem uprchlíků
Mezi Itálií a Maltou se v posledních týdnech rozhořelo další kolo sporu o uprchlíky. Vše začalo, když Itálie odmítla přijmout imigranty na své území, i když byli v italských vodách, a vrátila je zpět do Libye. Malta se teď obává, že všichni imigranti plující od afrických břehů budou mířit na tento středomořský ostrov a žádat Evropskou unii o pomoc.
V úzké chodbě se tísní desítky lidí. Čekají na pomoc, na radu, na povzbuzení. Jejich příběhy jsou si podobné. Ženy i muži opustili své domovy kdesi v Africe a vydali se hledat štěstí v Evropě.
"Cesta sem mi trvala čtyři měsíce. Přešli jsme Saharu, plavili se na moři. Musel jsem odejít, v Somálsku je válka, hlad. Jsem křesťan, islámské milice mi řekly: Odejdi, nebo tě zabijeme! Vzal jsem těhotnou ženu a šli jsme," říká mi dvaadvacetiletý Abrušit Amnabulah.
Na Maltě je osm měsíců, více než polovinu času strávil v detenčním zařízení. Oproti těm, kdo si v tomto polovězení pobyli 1,5 roku, měl vlastně štěstí. Během pobytu v izolaci rozhodnou úřady o jejich dalším osudu.
"Chtěl bych pryč, ale nemůžu. Moje dokumenty platí jen na Maltě. Kdybych přijel do jakékoliv jiné země, vrátí mne zase zpátky sem," řekl Abrušit. Když se ptám, kterou zemi by si vybral, odpoví bez váhání: "Chtěl bych do Spojených států, už mám zažádáno o azyl. Nakonec bych ale bral i Německo."
Pro drtivou většinu je Malta neplánovaná zastávka. Cílem je Itálie, odkud se dá dostat dál do Evropy snáze než z malého ostrova ve Středozemním moři. Nezbude ale nic jiného než zůstat na ostrově, mnohdy dlouho.
"Na Maltě jsem už jedenáct let. Ženu a čtyři děti mám v Libyi. Nevím, kdy je zase uvidím. Teď jsem přišel o práci. Nemám co jíst. Nikdo se o mě nestará," říká 52letý muž, který mi své jméno nechce prozradit.
Příliv migrantů začal před šesti lety, tehdy připlulo prvních pět stovek lidí. Dnes jich ročně přibude na Maltu na 3 tisíce. Pro zemi, která má pouhých 400 tisíc lidí, je to příliš velké sousto.
"Jsme omezeni místem, ostrov už je i tak přelidněný. Navíc se o imigranty musíme starat. To není jen otázka jídla a bydlení, ale také zdravotní péče, vzdělání, a to všechno neseme na svým bedrech sami," říká Rodrick Pace z Malstské univerzity.
Klára Kadavá je studentka. Na Maltě je na praxi a se vztahem tahem Malťanů k africkým přistěhovalcům má své zkušenosti. "Místní vnímají imigranty jako ohrožující. Reakce jsou velmi negativní, a to i od mladé generace, kde bych čekala větší otevřenost. Jsou xenofobií," myslí si.
Klára pracuje v neziskové Komisi pro migraci, která se přistěhovalcům snaží jejich život ulehčit. V čele instituce stojí monsignor Phillipe Calejja. "Jsou to lidské bytosti. Musíme jim pomáhat, ale sami to nezvládneme. Musíme mít na zřeteli, že tito lidé nemíří na Maltu, ale do Evropy. Evropa by se měla spojit a podělit se o odpovědnost za tyto lidi," říká monsignor Phillipe.
Jeho kanceláří projde denně až 150 lidí. Přijme je, vyslechne, poradí, pomůže. Jeho organizace a nakonec ani maltézská vláda však na příliv uprchlíků nestačí. Valletta mluví o invazi a tlačí na Brusel i ostatní členské země Evropské unie, aby přijaly svůj díl odpovědnosti za africké přistěhovalce.
Podle dosud platných pravidel musí imigranti požádat o azyl v první zemi Unie, do které vstoupí. Ta potom za ně nese odpovědnost. Pokud Itálie skutečně začne vracet imigranty zpět do Libye, celé břímě přistěhovalectví zůstane na Maltě.
