Magdalena Kožená: Talent nestačí. Bez psychické odolnosti se operní kariéra dělat nedá

Řeknu pár měst: Madrid, Barcelona, Heidelberg, Essen, Londýn, Hamburk, Berlín a teď Brno. To byly vaše koncerty?

Ano, Brno bylo poslední. Byl to ten nejdůležitější a nejkrásnější koncert našeho turné s argentinským loutnistou Azulem Limou.

Co jste hráli?

Hlavně barokní hudbu, ale ráda ji kombinuji i se soudobou. V programu tak zazněly i dvě současné skladby – jedna celá od australského skladatele Bretta Deana a potom také skladba Luciana Beria, který už sice není úplně současný, ale patří do 20. století. Je to taková hodně bláznivá věc – sekvence pro sólový hlas, tedy pro hlas bez doprovodu. Jde spíš o performanci, text tvoří různé nesmysly a je to velmi vtipné, diváci se většinou smějí. To všechno jsme pak zkombinovali s anglickou i italskou barokní hudbou.

Jaký je loutna doprovodný nástroj pro vás?

Pro mě je to velice emocionální záležitost. Když jsem studovala na brněnské konzervatoři a bylo mi šestnáct let, seznámila jsem se s Mílou Študentem, vynikajícím českým loutnistou, se kterým jsme pak později založili ansámbl Musica Florea.

Loutna je pro mě návrat na úplný počátek

Barokní hudba stála na počátku mých studentských let. Už v šestnácti sedmnácti jsem díky ní začala i sama vydělávat první peníze. Byla to velká láska. A i když jsem později začala působit v zahraničí, moje první angažmá byla většinou právě v oblasti barokní hudby.

Loutna je pro mě něco, co mě vrací do mládí a zároveň mi evokuje pocit něčeho důvěrně známého. Tenhle repertoár miluji. A myslím, že je v něm spousta nádherné, často i pro publikum neznámé hudby, která se bohužel neuvádí tak často.

Když to převedu do světa pop-music, jsou zpěváci, kteří mají sen vyprodat O2 Arenu. Jak to mají operní pěvci?

Samozřejmě existuje určitá tradice, která má velkou váhu. Když si člověk napíše do životopisu, že zpíval v Metropolitní opeře nebo v La Scale, má to svůj význam. Ale mně přijde, že se tomu v českém prostředí někdy přikládá až příliš velká důležitost, možná i proto, že lidé už dnes neznají všechny souvislosti a automaticky vzhlížejí k Metropolitní opeře.

Čtěte také

Velký návrat Ondřeje Adámka do Čech? „Otevírají se mi dveře, najednou je silná vůle a jde to,“ pochvaluje si hudební skladatel

Jenže ono to tak úplně není. Je to spíš o konkrétních produkcích, o lidech, se kterými člověk pracuje, o dirigentech a týmech. Někdy se člověk v Metropolitní opeře ocitne v představení, které je průměrné, a jindy třeba ve Frankfurtu zažije něco mimořádného, co má mnohem vyšší kvalitu.

Takže bych ráda tohle klišé trochu rozbila. Lidé to často rádi slyší – Metropolitní opera zní samozřejmě dobře – ale realita je složitější. Ta scéna je bezpochyby vynikající a já jsem tam zpívala ráda, vážím si toho, že jsem tam mohla vystoupit. Ale jako jediné měřítko kvality to podle mě nefunguje.

Co je podle vás talent?

Talent je souhrn mnoha věcí dohromady. První, co každého napadne, je samozřejmě krásný hlas a určitá muzikálnost – to je základ. Pak je tam ale i dar něco v sobě mít a umět to předat. Jsou lidé, kteří to v sobě mají, ale nedokážou to komunikovat k publiku.

A potom je tu ještě jeden zásadní, i když na první pohled méně viditelný aspekt, bez kterého podle mě kariéra vůbec nemůže vzniknout. To je psychická odolnost. Schopnost zvládnout tlak a stres.

Možná to vypadá, že si člověk jen tak zpívá pro radost, ale ve chvíli, kdy přijdou důležitá vystoupení a míří na vás kamery, je potřeba podat výkon a překonat trému. Na tom se musí pracovat.

Čtěte také

Režiséři nechtějí, aby opera byla statická. Lidé musí dostat emoce i vizuální obraz, říká pěvkyně

A pak je tu ještě naprosté nadšení. Myslím, že nemá smysl, aby někdo začínal kariéru jen proto, že je zpěvák. U jakéhokoli muzikanta je důležité, aby to pro něj byla životní nutnost. Když je totiž člověk starší, je toto povolání náročné i kvůli cestování a rodině. Člověk to opravdu musí chtít dělat. Jinak to prostě nevydrží.

Operní pěvci musejí umět nejenom zpívat, ale také hrát. Kdo vás učil herectví?

U mě to bylo spíš tak, že všechno, co jsem naučila ve škole, jsem se pak v praxi musela odnaučit. Tehdy to ještě bylo takové to oper­ní herectví, tedy různá gesta rukama a podobně. Dnes se ale od zpěváků očekává, že budou opravdu hrát jako herci. Učila jsem se to až při samotné profesi. Režiséři mi často říkali, jak mám vypadat, co dělám špatně. Byl to dlouhodobý proces.

Jsou operní skladby někdy tak obtížné, že vám nezbývá energie na hraní?

Zvládnout se to musí vždycky. Herectví naopak pomáhá – třeba v tom, že se člověk lépe učí nazpaměť. Když má nějakou frázi spojenou s konkrétní hereckou akcí, kterou v tu chvíli dělá, tak si ji tím vlastně lépe zapamatuje. Zároveň je to ale často opravdu zápřah.

Čtěte také

„Divy“ si už režiséři nevybírají, jsou překážkou v práci. Operní hvězdy jsou naprosto obyčejní lidé, říká tenorista Matoušek

Pamatuju si třeba produkci Fausta, kterou režíroval Terry Gilliam z Monty Pythonů. Ta inscenace byla udělaná úplně filmově – byly tam rychllé střihy, jelo se v rychlém tempu. Člověk měl třeba jen jednu sekundu na to zazpívat těžkou árii, sundat si paruku, změnit kostým a hned běžet dál.

To jsou takové výzvy. Ale když to člověk zvládne, tak ho to vlastně hrozně baví.

Jak vznikla spolupráce se skladatelem Ondřejem Adámkem? A proč vůbec vznikl Nadační fond Magdaleny Kožené a co měl změnit? Poslechněte si celý rozhovor.