Lukáš Jelínek: Co zůstane z piety?
Když už to vypadalo, že česká společnost naprosto otupěla a propadla leda hospodskému fňukání nad rozlezlou korupcí a zostřujícími se sociálními poměry, zaplnily se ulice a náměstí po celé zemi tisícovkami lidí. A o malou, posmutnělou reprízu listopadu 1989 se nepostaral nikdo jiný než Václav Havel, tentokrát svým definitivním odchodem.
Zatímco truchlení organizované státem působí poněkud nafoukle, koženě, ba až neupřímně, pohled do očí běžných lidí na pietních akcích je výmluvný. Nepotřebují zákon na to, aby věděli, že se Václav Havel o svobodu a demokracii skutečně zasloužil.
Jim dochází, jak zde první český prezident bude chybět především v zápase o společnost založenou ne na penězích a přetvářce, nýbrž na hodnotách a úctě k člověku. V posledních měsících už nám to Havel neměl sílu opakovat, přesto ale dál platí, že politika, do níž občané aktivně nezasahují, má tendenci se jim vzdalovat, a naopak přibližovat zákulisním lobbistickým skupinám, jakých je vždy po ruce dost.
Všimněme si, jak premiér Nečas otevřeně přiznává, že své kroky určuje podle názoru ratingových agentur, nikoli po pravidelných konzultacích s voliči. Proto můžeme i na četných oficialitách těchto dní spatřit něco nadějného. Připomínají nám, na čem ve skutečnosti stojí státy: na principech, pokoře, svých občanech.
Teď již půjde jen o to, aby nás na veřejná prostranství nevyháněla toliko úmrtí našich světlonošů, ale i zásady, k nímž se hlásili, a myšlenky, jež šířili. Můžeme si přát, aby na příští demonstrace za lidská práva a proti nebezpečí neofašismu, dorazila aspoň polovina těch, co ve středu šli Prahou za Havlovou rakví. Stejně masivně by zasloužila podpořit sociální práva nebo práva přírody. I o nich Havel nadšeně mluvil a psal, kdežto my ostatní jsme brblali na adresu neúnavných enviromentalistů nebo neodbytných odborářů.
K občanské odpovědnosti, jíž nás Havel učil, patří i ochota čas od času ozvat se veřejně a důrazně. Pokud to nedokážeme a pokud se neodhodláme myslet na zájmy, potřeby a práva druhých, zůstaneme pouhými slepými fanoušky nepochopené intelektuální celebrity a veškeré smutnění za Václavem Havlem skončí jen u promáčených kapesníků.
