Lucie Výborná a Jan Pokorný v roli moderátorů i zpovídaných. Co vše obnáší moderování na Radiožurnálu?

„Konec federálního vysílání byl tak emotivní zážitek a vjem, že jsme s Martinem Ondráčkem odjeli do Pece pod Sněžkou, tehdy tam měl ještě Československý rozhlas své středisko, tam jsme strávili poslechem rádia silvestrovskou noc,“ vzpomíná Jan Pokorný.

A s kolegou reportérem Jaroslavem Skalickým si rozdělení republiky doslova odchodili, nechyběli u každého dějinného kroku – pomlčkové války a dalších věcí, kdy se dělilo něco, v čem vyrůstali. „Nedivme se, že pro naši generaci to emotivní zážitek byl,“ podotýká.

Přiznává také, že bývá nostalgický, ale rozhodně nebilancuje – 25 let ve zpravodajském rádiu je opravdový „fofr“ a člověk si pamatuje jen ty nejsilnější momenty. A kam se Radiožurnál posune, když se vypne analogové vysílání a v rádiích nastane digitalizace?

„Otázka je, jaké budou distribuční kanály, po čem se bude vysílat. Bude to jenom internet, klasické rádio s knoflíky, nebo digitální platformy, které se rýsují jako správná cesta?“ pokládá řečnickou otázku.

Lucie Výborná: Důležitá je cesta, ne cíl

Moderátorka Lucie Výborná považuje rádio nejenom za profesi, ale i za svého koníčka. Původně ale chtěla být instruktorkou v lyžařském středisku Zermatt. „Šla jsem na konkurz a už jsem se do toho Zermattu nedostala,“ vzpomíná.

Lucie Výborná|foto: Khalil Baalbaki

Dnes se ale kromě moderování věnuje například horolezectví – důležitá je pro ní cesta, nevadí, když na horu nevyleze, důležité je, když se něco děje. A podobně je tomu při moderování – líbí se jí, když její host vytáhne nějakou neuvěřitelnou věc, která všechny vypudí, včetně jí a lidí, kteří třeba zrovna řídí auto.

„Důležitý je pocit, když z radia odcházím a říkám si, že tohle je skvělé. Anebo odcházím a říkám si, proč nemám uvnitř ten dobrý pocit. Když tohle mám, tak si rozhovor vezmu a pustím si ho znova a říkám si, co jsem udělala špatně,“ popisuje.