Loutky někdy řeknou víc než herci, myslí si tvůrkyně oceňovaného snímku Život k sežrání

4. květen 2026

Převést citlivé téma dospívání a šikany do loutkového filmu. To je odvážný krok a režisérce Kristině Dufkové se povedl. V rozhovoru s moderátorem Petrem Králem popisuje třináctiletou cestu od knižní předlohy k filmu Život k sežrání, který ukazuje, že i těžké situace mají řešení – jen je potřeba se k nim postavit čelem. „Animace je v tomhle milosrdnější, umí si udělat legraci, která nemusí být tak bolavá,“ říká režisérka.

Scénář filmu vznikl podle knižního bestselleru Mikaëla Olliviera. A vy jste si dala nelehký úkol, a to zaujmout děti v pubertě a přimět je myslet, případně něco přehodnotit, prostřednictvím loutek. Jak se to povedlo?

Čtěte také

Vždycky jsem točila filmy pro děti, hlavně pro své děti. Moje dcera byla ve věku 11 let a zjistila jsem, že moc filmů s tematikou věcí, které ji trápily, nebylo. Takže když jsem objevila knížku, která se tím zabývala, tak jsem chtěla zkusit to převést do animovaného filmu. Byla velká poptávka, ale nebylo co pouštět dětem, tak mi přišlo hezké to takhle udělat.

Myslíte si, že takový příběh umí lépe odvyprávět loutky než skuteční herci?

Právě animace je v tomhle milosrdnější, umí si udělat legraci, která nemusí být tak bolavá. Forma animace mi přišla nejvhodnější, protože člověk je trošku za tím schovaný.

Máte nějaké ohlasy od dětí ze škol?

Ano, víme, že to berou. Aerofilms, který byl distributorem, k tomu vypracoval metodický materiál pro školy, takže se to hezky spojilo i dalšími tématy, která ve školách probírají ohledně šikany, sebelásky...

Život k sežrání (Kristina Dufková, 2024) – O filmu

Šikana se ve filmu objeví, Benova postava si o to říká. A není jen ze strany spolužáků, ale i ze strany učitelů. Ben to zvládá jinak, než bych čekal. Klasické modely jsou, že se někdo stáhne, začne si ubližovat. Ale Ben to zvládá jiným, inspirativním způsobem…

To právě bylo v knižní předloze, což byl důvod, proč se mi knížka líbila. Přišlo mi hezké ukázat dětem, že problémy se dají řešit, jen se k tomu člověk musí nějak postavit.

Starší děti jsou problematická cílová skupina

Film je loutkový, je úspěšný, ale vznikal poměrně dlouho...

Než jsme jeli do Annecy, kde byla premiéra filmu, tak jsem měla podepsanou knížku autorem, a zjistila jsem, že to je 13 let. U filmu dlouho trvá, než se to celé vyvine a seženou se na to peníze.

A tady to trvalo déle v tom, že jsem si vybrala složitější cílovou skupinu. Starší děti jsou problematická cílová skupina. Je malá, takže nám dlouho trvalo, než jsme přesvědčili třeba Českou televizi, aby do toho šli.

Scénář napsal Petr Jarchovský?

Ano, tohle je jeho verze. Než jsme se dostali k natáčení, tak to trvalo strašně dlouho. Samotné natáčení trvalo asi dva a čtvrt roku, pak se rok dělala postprodukce. Předtím se dělaly změny, čekalo se, než se sebere velké množství peněz.

Nejlepší animovaný film: Život k sežrání

Krom toho, že režírujete, tak jste výtvarnice, loutku jste si vyrobila sama. Z čeho a jak?

Byli jsme jako hození do vody, byl to můj první film, který jsem dělala technicky sama, musela jsem si to celé vymyslet, jaké materiály použijeme, jak to vyrobíme. A to jsme začínaly dvě, s mojí kamarádkou Monikou Houdkovou, spolužačkou na písecké filmové škole.

Ve škole jsem nestudovala loutku, věnovala jsem se jenom kreslenému filmu, a tady jsem hledala, vyzpovídávala jsem animátory, aby mi řekli know-how. Díky YouTube a všem kanálům najdete tutoriály, takže jsme se to postupně učily a díky tomu, že jsme na to měly hodně času, než se na to sebraly peníze, tak jsme se to naučily a připravily pro natáčení.

Moderní technologie nepomáhají?

Tohle vznikalo ručně, v dnešní době už používám 3D tisky, ale před tím jsme nastavili technologii bez 3D tisků, a tak jsme to museli držet celým filmem, takže je tam všechno vyrobené ručně.

Takže loutka ve vašem filmu je prakticky stejná loutka, jakou měli ve studiu Bratři v triku?

Více méně ano, kostry se používají pořád stejné, jen materiály se zlepšují a proměňují. Dřív se třeba nepoužíval tolik lipsing, takže ten jsem hledala, jak ho používat. Ale oproti filmům z 50. let používáme digitální snímání a počítače na postprodukci, je to rychlejší a jednodušší, můžeme to snadno opravovat.

Loutka má několik verzí, na hlavě je buď úsměv, nebo se mračí, hýbe ústy, takže se ji vyměňuje hlava. Jak to bylo u vás?

Ben měl sedm hlaviček, některé byly pevné, třeba usměvavá, neutrální, zamračená. A pak jsme měli tři hlavičky, které měly dělenou část, spodní s pusou měla někdy až třicet různých výrazů podle toho, co jsme potřebovali, aby dělal. Chvilku to trvá, máme vypočítané, že animátor průměrně odanimuje čtyři vteřiny za den. Ale máme náhledy, vidíme, jak pohyb vypadá, můžeme se vrátit do nějaké fáze a opravit to v průběhu, takže tím neztratíme celý den.

Zítra začíná v Liberci Anifilm. Je zájem lidí o animovaný film na festivalu?

Myslím si, že ano, i Liberec je hezké prostředí a festival je velký, je to jeden z velkých a známých festivalů ve světě.

Na festivalu je na 400 filmů, zdá se, že animovaný film v dnešní době není na úbytě. Kolik je takových loutkových filmů? Loutky se ještě mimo Českou republiku drží, nebo jsem mekkou?

Čtěte také

Drží se, určitě, ale nepřevládají, je to komplikovanější médium, je tam hodně studentských, krátkých filmů, v těch se nějak loutky objevují. Loutka trvá vždycky trošku déle než kreslený film.

Jak si vysvětlit, že se u nás v 50. letech a pak později dařilo animovanému filmu?

Bylo to na osobnostech, které se do toho pustily, určitě to byl Jiří Trnka, který si kolem sebe vytvořil tým animátorů, z kterých se postupně stali také režiséři, což byl třeba Břetislav Pojar. Takže síla a láska to drala dopředu, a také animovaný film v době komunismu bych schovaný, bylo to místo, kde se dalo tvořit, něco bylo pro děti, něco bylo hravé, nebylo to škodné pro ideologii.

Jsme stále velmocí animovaného filmu?

Určitě, animace je na vzestupu, celkově si myslím, že lidé se na ruční práci jinak dívají, oproti umělé inteligenci je to něco, co začíná mít hodnotu a vážnost, a to jí svědčí. Je to dobré podhoubí doby a talentovaných lidí, že to tak hezky jde dopředu.

Pomáhá vám umělá inteligence alespoň trochu?

No stoprocentně, pomáhá, u minulého filmu nám pomáhala retušovat loutky, když se to dobře použije, tak je to dobrý pomocník. Ale aby mi vymýšlela příběhy, to nepotřebuji.

Jaký další film režisérka připravuje? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Petr Král , prh

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.