Lisabonské tramvaje tančí v rytmu fada
Čím je pro Brazílii a Rio karneval, tím je pro Portugalsko a zvlášť Lisabon svátek svatého Antonína. Každý rok 13. června se běžný život v portugalské metropoli zastaví. Hlavní třídou Svobody procházejí alegorické průvody, na kterých soutěží jednotlivé lisabonské čtvrti. A už noc předtím se zpívá, tančí, zkrátka slaví. Po celý červen zároveň město pořádá Lisabonské slavnosti – nejrůznější koncerty, představení, výstavy. A zdaleka nejdou jen lidé za kulturou, kultura jde také za lidmi.
Letně poprchává. Lidé na náměstí poety Luise Camőese se schovávají pod markýzy. Přijíždějí tři tramvaje za sebou. V některé osmadvacítce to přece musí být… A taky že je. Typický žlutý dřevěný vůz oblečený do svátečního kabátku s různobarevnými sardinkami.
Sardinky jsou symbolem Lisabonských slavností. Fado je hudba Lisabonu. „Vždycky když Lisabon zpívá, okouzluje svou krásou. Vždycky když Lisabon zpívá, bude to jistě fado,“ zpívá se v jedné z písní.
Tramvaj je plná. Dýchám na krk řidiči, šlapu na paty cestující přede mnou. Na prvních dvou sedačkách dva muži s kytarou. Jeden má klasickou španělku, říkají jí viola, druhý kytaru portugalskou, 12strunnou. A za nimi sedí zpěváci zvaní fadistas. Vždy zpívá jen jeden.
Z kopce do kopce, tramvaj k fadu hrká, sviští, píská, funí. Jsme na konečné – vystupovat. A většina lidí jde do fronty a čekají, až budou moci znovu nastoupit. „Je to naše národní píseň. Nádhera, že?“ zní z davu posluchačů.
Skupinka místních se tísní pod střechou zastávky. Přišli kvůli fadu. „Je to něco nádherného, že? A je to levnější než jít do klubu fada,“ usmívají se. Na Portugalcích někdy vůbec nepoznáte, kdy si dělají legraci. Ale něco pravdy na tom bude.
Za tohle představení se dá zaplatit kartou na hromadnou dopravu. Jedinou vstupenkou na tohle fado je totiž lístek na tramvaj. Jenže na kartě nic nezbývá. Ani na druhé, na třetí… Platit řidiči stojí víc. Dvě eura padesát. Ale dnes se to vyplatí!
Lisabonská tramvaj číslo 28 slouží jako normální jiná tramvaj nebo autobus, ale je také turistickou atrakcí. Moc turistů s námi nejede, asi jsou zalezlí kvůli dešti. A ti, kdo v samém centru nastoupí, jsou překvapeni. Příjemně.
Tramvaj se souká úzkými uličkami a nebezpečnými zatáčkami. Nastupuje další Lisaboňanka. Šedivé vlasy jak hřebíky, atlantickým větrem šlehané rysy. Ostříží pohled. Jede z nákupu. Se dvěma velkými taškami se vecpe na sedátko. Stručné díky za uvolnění místa. Vůbec není překvapená. A asi ji to nebaví. Omyl, baví. Hned se přidává. Na Portugalcích někdy vůbec nepoznáte, když jsou dobře naložení.
Fado znamená česky osud. Co všechno fado je, vysvětluje třeba následující píseň: „Ztracené duše, promarněné noci, bizarní stíny. V maurské čtvrti lotr zpívá, kytara pláče. Láska a žárlivost. Popel a oheň. Bolest a hřích.“
Ve školách se prý fado jako naše lidovky neučí. „Jak se tedy udržuje?“ ptám se manželů, kteří doprovází zpěváky. „Je to jako s jakoukoliv jinou hudbou. Buď se vám líbí, nebo nelíbí,“ dozvídám se. „A vaše děti mají fado rády?“ zajímám se dál. „No, jakž takž. To už je jiná mládež,“ krčí rameny. Na Portugalcích někdy vůbec nepoznáte, když si smutní.
Jejich melancholie, něco čemu říkají „saudade“, není smutek ani žal. Je v ní zároveň i něco veselého. Možná naděje. Fado všechno tohle vyzařuje. A bude vyzařovat dál, i přesto však zůstane tajemné.
