Lipicáni jsou extratřídou díky strmým rakouským stráním
Mozart by možná neměl radost, že ho někdo srovnává s koněm, ale je to tak. Lipicáni jsou světoznámým symbolem Rakouska stejně jako fenomenální skladatel. Tisíce turistů jezdí nádherné bělouše obdivovat do Španělské jezdecké školy ve Vídni. Příběh lipicánů však začíná o 200 kilometrů jižněji v národním hřebčíně Piber. Pro pozdější úspěšnou drezúru není důležitá jenom dokonalá péče chovatelů, ale trochu překvapivě také strmé svahy, které piberský hřebčín obklopují.
Lipicán není obyčejný kůň, a Piber proto nemůže být jen tak obyčejný hřebčín. Hned vedle stájí stojí velký zámek. Koně tu vyrůstají doslova ve vznešeném prostředí. A to nemluvím o okolní krajině, která je jako vytržená z propagačního katalogu.
Ne že by snad lipicáni ke správnému vývoji potřebovali hezký rozhled z pastviny, jde o to, že se koně na strmých stráních naučí ovládat kroky. I proto jsou potom při drezúře světovou extratřídou.
„Na horských loukách v nadmořské výšce kolem 1500 metrů se koně dostatečně zocelí. Hřebci tráví na pastvinách letní měsíce od května do září a ve věku tří a půl let pak putují do Vídně na drezúru,“ říká provozní ředitel hřebčína v Piberu Harald Neukam.
Lipicáni se chovají víc než 400 let. Do Piberu se dostali až v roce 1920. Jejich původní hřebčín ve slovinské Lipici se rozpustil a jednotlivé korunní země zanikajícího Rakouska-Uherska se o koně podělily.
Naprosto unikátní plemeno
Momentálně v Piberu žije asi 230 lipicánů. Na drezúru do Španělské jezdecké školy ve Vídni se dostanou jen ti nejlepší hřebci.
Ošetřovatel Hans ve stáji vysvětluje, proč je lipicán tak unikátní plemeno: „Vidíte sám, jsou to velmi vyrovnaní koně, zvyklí na člověka. Jsou výjimeční také svoji dlouhověkostí. Ve Španělské jezdecké škole můžou působit až do svých dvaceti nebo i pětadvaceti let.“
Ředitel hřebčína Neukam dodává: „Lipicán je charakterově jedním z nejlepších plemen na světě. Je to nejstarší kulturní plemeno Evropy, nedá se s ničím jiným porovnávat.“
Zatímco vybrané hřebce z Piberu čeká drezurní kariéra, klisny se cvičí na zápřah do kočáru. Pokud máte dost trpělivosti, motivace a taky peněz, můžete přímo v Piberu absolvovat kurz na jedno, dvoj- i čtyřspřeží.
Lipicáni měli několikrát namále
Jedna z návštěvnic hřebčína je opřená o ohradu a nemůže odtrhnout oči od koní. Nahlas přemýšlí: „Kdysi jsem jezdila, teď už ne. Ale když se člověk na tyto koně dívá, má chuť to zase zkusit.“
Úspěch rakouských lipicánů dnes vypadá jaksi samozřejmě. Je to celosvětová atrakce a rakouská národní chlouba. Chov jedinečných koní však byl v minulosti několikrát ohrožen.
Nejznámější epizodou je evakuace koní z Piberu během 2. světové války do západočeského hřebčína Hostouň. Na přímluvu tehdejšího šéfa Španělské jezdecké školy se lipicánů ujala americká armáda a převezla koně z Čech do Bavorska, aby nepadli do rukou Rudé armádě. Příběh se v 60. letech dočkal dokonce zfilmování.
Španělskou jezdeckou školu ve Vídni ročně navštíví kolem 300 tisíc turistů, hřebčín ve štýrském Piberu asi šestkrát méně. Piber nenabízí vznešenou barokní jízdárnu přímo v centru Vídně, ale zato tu uvidíte koně v takřka přirozeném prostředí, a to včetně nádherných hříbat. Návštěva, která se určitě vyplatí.
Zobrazit místa spojená s lipicány a jejich historií na větší mapě
