Likvidací Lidic se Němci chlubili
S likvidací obce Lidice se před 60 lety Němci důkladně pochlubili ve všech sdělovacích prostředcích. Chtěli toho využít k zastrašení Čechů, ale efekt byl trochu jiný, zvláště za hranicemi. Pro Brity a vzápětí celý anglosasský svět se tato událost stala doslova zlomem v novodobé historii lidstva. Díky osudu Lidic se rozpoutala diskuse o tom, proč válka musí být vyhrána a vybojována až do úplného konce. Viktor Fischl tehdy řekl, že člověk nejlépe pochopí osud toho druhého, když se pokusí vcítit do jeho životního příběhu.
Byl večer z 9. na 10. června 1942, když Němci Lidice hermeticky obklíčili. Kdokoliv mohl dovnitř, ale nikdo ven.
Vzpomíná paní Marie Šupíková, které bylo tehdy pouhých 10 let.
Všichni muži starší 16 let byli nacpáni ve sklepě statku. Potom je po deseti vyváděli ven, na zahradu, kde je popravili. Celkem jich bylo 173. Ženy o osudu svých mužů nevěděly. Tou dobou už totiž byly i s dětmi v kladenském gymnáziu. Co se tam dělo, na to vzpomínala v září 1945 paní Marie Jedličková.
Děti dorazily do polské Lodže. Tam jich 7 vybrali, jako vhodné k poněmčení. Zbývajících 87 naložili do dvou nákladních automobilů a odváželi pryč. Žádné z těch dětí nepřežilo. Byli totiž v autech, kde výfuk vedl z motoru přímo do přepravní kabiny. Byly to takzvané pojízdné plynové komory. Paní Marie Šupíková měla štěstí. Byla mezi dětmi, určenými k poněmčení.
Stejný osud měla i její kamarádka - Věra Čepelová. V červnu 1942 jí bylo 7 let.
S paní Čepelovou jdeme místy, kde stály staré Lidice. Na noc, kdy je nacisti přepadli si nepamatuje, ale místo, kde stál jejich dům, dokáže najít i dnes.
Ten strom tu ale roste až od války. Nacisté si totiž na zničení všech stop po Lidicích dali velmi záležet. Trvalo jim jen 1 měsíc, než na místě bývalé vesnice vytvořili rovnou planinu, bez jediného stromu, zarovnanou ornou půdou, aby se tu dalo pěstovat obilí. Zrušili také silnici, která přes Lidice vedla, a dokonce změnili i koryto potoka, aby se přesné místo, kde kdysi Lidice stály, nedalo nikdy přesně určit. Nebýt zemědělců z nedalekého Buštěhradu, ani by se nevědělo, kde je hrob 173 popravených lidických mužů. Paní Čepelová na něj chodí, a květiny dává ze zvyku vpravo, u schůdků. Dělala to tak i její matka, říká. A tak věří, že tam někde leží její tatínek.
Paní Čepelová byla dána na vychování bezdětné Německé rodině, žijící v Polsku.
Tehdy ji vypátraly orgány pro navracení zavlečených dětí. Vracela se domů k mamince, ale už vůbec neuměla česky.
Shledání doma bylo bouřlivé. Maminka jí prý napekla celou hromadu jejích oblíbených žloutkových věnečků. Jediné, čeho se paní Čepelová bála, bylo, jestli je pravá.
Jejich štěstí trvalo 4 měsíce. Potom maminka paní Čepelové zemřela. Stejné to bylo i po návratu Marie Šupíkové.
Z pěti set obyvatel předválečných Lidic nacisté zabili 340 lidí. Přesto dodnes chodí po celém světě stovky mužů a žen, kteří se v té době narodili a na paměť tragické události dostali od svých rodičů do vínku jméno Lidice.
Informace o konaných tryznách najdete v tomto příspěvku: Připomínáme si výročí vyhlazení Lidic.
