Lidé přicházejí k psychologům pozdě. Nebojte si říct o pomoc, radí Tomáš Rektor
Mnozí z nás se těší na jaro, od kterého si slibujeme teplo, slunce a příslib léta a dovolené. Jenže jaro je podle mnoha novinových titulků také obdobím sebevražd. Psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor však statistikám nevěří.
„Jak poznáte sebevraždu?“ klade otázku v úvodu rozhovoru s moderátorkou Patricií Strouhalovou a připomíná tak, že u lidí, kteří se předávkují, těžko poznáte, zda se zmýlili, chtěli upozornit na svou špatnou situaci, či zda skutečně spáchali sebevraždu.
Sebevražda může být výsledkem zkratu, pocitu, že už to dál nejde. U vážnějších psychických onemocnění k ní dochází na základě rozhodnutí. Pokud dotyčný těší, že se mu špatné pocity vracejí, může si říct, že už nechce nic podobného prožívat znovu, a tak zvolí sebevraždu. Jenže jak se nedostat do bludného kruhu?
„Dostáváme se do minulosti, člověk odkrývá chyby. Většinou jde o špatně nastavené priority. Pak se nabízí otázka, jak se k nim dostala proč některé věci zanedbával,“ vysvětluje Tomáš Rektor, který se během setkávání s klienty prý ptá co nejméně. „Pokud se ptám, deformuji jeho realitu,“ připomíná.
A jak dodává, každý z nás je ve vleku rodičů. „Protože osobnost se vytváří v prvních pěti sedmi letech života, v době, kdy jsme téměř výhradně s nimi. Proto terapie začíná tím, že se člověk na rodiče naštve a pak zjišťuje, že je naštvaný na jejich obraz ve své hlavě,“ přibližuje. Jakýkoliv spěch je proto v psychoanalýze spíš kontraproduktivní.
Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.