Lidé na tádžicko-afghánské hranici měli co jíst jen díky drogám

„Těžce se nám tu žije,“ usměje se na mě 46letá Nargis a rozpačitě holínkou prohrábne hlínu, ze které vybírá kameny. Je sice teprve po sedmé hodině ráno, ale vesnice Vomar už je v činorodém pohybu. Nic jiného ani místním nezbývá. Jak mi říká Nargis, oblečená namísto tradičních šatů do skoro kolchoznických montérek, práce i peněz je málo, a tak se mnozí živí převážně z toho, co vypěstují.

V tomto malebném údolí, kde se řeka Pjanž rozlévá do šíře a hory ustupují do kraje, mají lidé přeci jen o trochu lepší šanci než o pár kilometrů výš proti proudu. Ve strmých a dramatických soutěskách se domy i pole udrží jen tam, kde se skály aspoň trochu rozestupují. I prašná cesta je tak úzká, že se co chvíli bojím, aby naše auto i s celou posádkou neskončilo v divokých peřejích.

Právě řeka Pjanž je jedinou dělicí čárou mezi Tádžikistánem a Afghánistánem, kam je odsud pohodlně vidět. Mnozí zdejší tam dodnes mají část rodin, region byl totiž tradičně etnicky smíšený. Mnozí Tádžikové pak odsud ve 30. letech v obavách ze stalinského režimu prchli na druhou stranu.

Právě tudy dnes putují opačným směrem afghánské drogy – pochopitelně trochu klidnějšími místy, než jsou peřeje řeky Pjanž. Pokud se pašerákům podaří řeku překonat, zdejším hornatým a nepřehledným terénem pak putují dál, přes tádžické město Chorog a planiny Pamíru do kyrgyzského Oše a pak dál do Ruska a Evropy.

O tom, nakolik jsou drogy součástí zdejšího života, se místní – docela pochopitelně – moc vybavovat nechtějí. Úřady tvrdí, že se situace zlepšuje, a Pamírci souhlasí. O temném obchodu, který dělá tolik vrásek na čele západní Evropě i Rusku, tu však zjevně každý ví své.

Jak Nargis říká, život tu sice je těžký, ale přeci jen ne tak, jako byl v 90. letech. Tádžikistán se po rozpadu Sovětského svazu propadl do občanské války. Horský region, který stál proti centrální vládě, se ocitl v izolaci, bez podpory a bez nadsázky téměř na pokraji smrti hladem.

„Do obchodu s drogami tu tehdy byli zapojení téměř všichni,“ konstatuje Nargis, která dnes celou svou rodinu živí penězi pracně vydělanými v Rusku. Než se stačím zeptat, jak moc se to týkalo i jí, dodává: „Nemyslete si, že lidé měli na vybranou. Byli rádi, že mají co dát dětem jíst a neumřou hlady.“

Povídáme si dál a já přemýšlím, kolik pravdy je na historkách, že se v Pamíru místo penězi platilo svého času gramy afghánského heroinu. Otázku nakonec kladu Rachmatkarímu Davlatovovi, respektovanému tádžickému novináři a pamírskému rodákovi. „Není to pravda," vrtí hlavou redaktor tádžického Rádia Svoboda. Jinak ovšem slova své krajanky potvrzuje.

„Za války si lidé v pohraničí narkobyznysem skutečně vydělávali na živobytí. Jiné možnosti nebyly. Dnes se však prostých lidí drogy – a speciálně heroin – netýkají. Obchod organizují narkomafie, které jsou napojeny na kontakty ze západní Evropy a podle všeho i na zkorumpované činovníky z Tádžikistánu,“ vysvětluje tádžický novinář.

Právě masivní korupce je podle expertů jednou z hlavních příčin, proč se obchod s drogami v nejchudší středoasijské zemi nedaří vymýtit. Jak připouštějí, cesta kupředu je dlouhá, klikatá a plná nástrah – stejně jako dramatické údolí řeky Pjanž.

Ačkoli jsou životní podmínky obyvatel tádžické strany hranice poměrně neradostné, lidé žijící na afghánské straně jsou na tom ještě mnohem hůře. V telefonickém rozhovoru to posluchačům Zápisníku zahraničních zpravodajů potvrdil Jan Štěpán, vedoucí mise společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu. „Životní úroveň je ve většině případů pod hranicí jednoho dolaru na den,“ přiblížil. Celou hranici navíc v současné době ovládají skupiny spřízněné s hnutím Táliban, takže je prakticky neprostupná. Jak je to v současné době s obchodem s drogami na severu Afghánistánu nebo jaké postavení má tádžická menšina v této zemi, se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.