Je to sto let, co na troskách habsburské monarchie vznikaly národní státy. Československo k nim ale nepatřilo. Nebylo totiž státem národním, ale mnohonárodním.
Na jeho území žilo osm národností s vlastními jazyky a Češi v něm netvořili ani polovinu obyvatel. Převahu si zajistili teprve, když spočítali Čechy a Slováky dohromady a slovenštinu prohlásili za český dialekt.
Byl to zvláštní pocit, slyšet při mši konané v pondělí večer v kryptě štrasburské katedrály Notre Dame ke stému výročí Československa také několik velmi vřelých slov o císaři Karlu I.
Prý to ale tenkrát Tomáš Garrique Masaryk tak nebral: byl z Moravského Slovácka, kde se před sto lety neřešilo, jestli je někdo Slovák nebo Čech, říkají odborníci.
Faktem v každém případě je, že na mírové konferenci v Paříži předložil Edvard Beneš plán, ve kterém doslova stálo, že nově vzniklá republika „zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“.
A že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina. A také, že „veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky“.
14. prosince 1934 Tomáš Garrigue Masaryk v krátkém prohlášení o rezignaci na funkci prezidenta republiky požádal: „celý národ československý i spoluobčany národností ostatních“, aby „při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
Možná to všechno mysleli tenkrát Beneš s Masarykem i doopravdy. Ale ve skutečnosti to dopadlo tak, že „československý národ“ měl v zemi z rozhodnutí Národního shromáždění „vůdčí postavení“. A v ústavě stálo, že „jazyk československý“, tedy v reálu čeština, je jediným „státním oficiálním jazykem“.
Do veřejných úřadů se tak nedostal nikdo, kdo neuměl česky. A další zákony, přijímané do poloviny 20. let, jen zacementovaly postavení jazykových menšin do podoby před rozpadem Rakouska-Uherska. Osud Titaniku tak první Československé republice hrozil už od samého počátku.
Přesto se v České republice dodnes traduje, že byla „ukázkovou demokracií“. Za „high light“ 20. století ji každopádně označilo při letošní sondě do veřejného mínění 66 procent dotázaných.
Českou otázku zformuloval ve stejnojmenné knize doplněné o text s názvem Naše národní krize náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Ale zřejmě příkladnou demokracií i byla, ovšem v dobovém kontextu a ve srovnání s okolím, kde se v meziválečném období etablovaly autoritativní anebo přímo diktátorské režimy.
Pochybnosti o jejích kvalitách měl ale zřejmě i Masaryk sám, když říkal, že k vybudování stabilní demokracie bude republika potřebovat 50 let. Dopřána jí byla dvě desetiletí a na druhou šanci čekala dalších víc než 50 let. Z onoho půl století, které je podle Masaryka potřeba k tomu, aby byla demokracie stabilní a odolná, uplynou za rok tři desítky let. Takže bilancujme:
Po Václavu Havlovi, který republiku dovedl do NATO a připravil jí cestu do Evropské unie, nastoupil na Hrad euroskeptik Václav Klaus a vystřídal ho Miloš Zeman, který se pokládá za evropského federalistu, ale dovedl by si i v dnešní protievropsky rozjitřené době představit referendum o czexitu.
Také cítíte smutek, když sledujete, jak se zajímavé myšlenky častým opakováním v nevhodných souvislostech stávají otřepanými frázemi, které namísto aby podněcovaly otázky, jen udržují mluvčí v bezmyšlenkovitosti?
V čele vlády stojí ministerský předseda, proti němuž běží policejní vyšetřování kvůli podezření z podvodu, a u moci ho drží komunisté. Na politické scéně vzrůstá vliv populistů, kteří úspěšně šíří paniku z přílivu uprchlíků, ačkoliv nic takového republice nehrozí a nikdy nehrozilo. A všechno, ale úplně všechno, co lidi dráždí a frustruje, svalují politici na Brusel.
A teď druhá strana mince: Občanská společnost to nevzdává navzdory soustavným pokusům shora ji zdiskreditovat. Řada médií pořád ještě úspěšně čelí pokusům je ovlivnit, jakkoli je to v éře fakenews a vlastníků z řad zdejších oligarchů obtížné.
Zemi se hospodářsky daří jak nikdy. Nezaměstnanost je nejnižší v celé Evropě. Bezpečnost a prosperita republiky je zajištěna nejlíp, jak je to v dnešním světě možné: členstvím v NATO a v Evropské unii.
O něčem takovém se Masarykovi ani nesnilo. Určitě by nám ale teď přál, abychom tu měli k té demokracii taky dost demokratů.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
