Liběna Rochová: Fast fashion je jako vymývání mozku. Mizí úcta k řemeslu, v Česku se dnes uživí jen malé autorské firmy

Jak vnímáte rozdíl mezi dílem, který nemá nositele, a když se obleče? Je teprve ve chvíli, kdy to někdo obleče, dílo dokončeno?

Čtěte také

Oblékat první dámu byla velká pocta. Inspiruje nás ženská rafinovanost, prozrazují módní návrhářky Zdeňka Buriánková a Petra Hoštická

Gros je stejné – plné nasazení a poctivost v práci. Se zákaznicí pracuji od začátku, těžko obleču na první dobrou neznámou dámu. Musím se s ní potkat, povídat si, proto to déle trvá, i několik měsíců. A je výhodou, když zákaznice chodí opakovaně, protože jsem si je takzvaně načetla a už vím, jakou barvu, co by rády nosily. Samozřejmě musí tam panovat důvěra, respekt. To je základ.

Výstava Doteky v Brně je senzací, vyšší tisícovky návštěvníků se přišly podívat. Jak vás těší ten obrovský zájem?

Počty lidí mě těší, protože to je celý můj život, nejen tvůrčí. Komenty návštěvníků, když se s nimi setkávám, mě dojímají, protože se tam reflektuje to, že celý život pracuji poctivě a naplno. Jako kdyby se to prolínalo do objektů a šatů. Utvrzuji se v tom, že když člověk jde bez kalkulu, poctivě a naplno v jakékoli práci, tak se to musí prolnout a musí to být cítit…

Pevný základ v rodině

Rychlá reakce, ať už na sociálních sítích, nebo kdekoliv jinde, je najednou stimul, který tady možná před dvaceti lety nebyl, ale dnes ho možná mylně můžeme považovat za úspěch...

Informací, které člověk dostává, zpovrchnění, to je až hendikep. Je to šíleně lákavé, konzumní společnost, systém tomu nahrává. Dítě musí mít silné zázemí. Když se hledá, může se lehce ztratit a seběhnout na špatnou stranu.

Nejdůležitější je mít pevný základ v rodině. Mít rodinu, která mu dá šance se zdravě vyvíjet. Protože to, co se děje kolem nás, není zdravý vývoj u mladého člověka. Jsem přesvědčená, že vše začíná v dětství, když rodiče vedou dítě v jasných hodnotách.

A jednou z hodnot je vztah k práci, na základě toho si člověk uvědomí, že rychlé zazáření nic neznamená. Platí to i ve světě módy?

Liběna Rochová, Uměleckoprůmyslové museum v Praze|foto:Designblok Presskit 2025

Byla jsem vychovávaná v jasných hodnotách a vzpomínám si, že sama jsem také cítila, že jsem známá. Máte rozhovory a cítíte, že vás to stravuje. Ale když máte to silné zázemí, zrcadlo, tak si člověk uvědomí, že ocenění je příjemné, ale s nohami na zemi.

Pro studenty jsem vypracovala manuál, začínalo to: Zvolili jste si obor, který není dobrý pro zdravý vývoj osobnosti. Člověk se dostane do fast fashion, což jsem nikdy neprosazovala, vyučovala jsem pro udržitelnost.

Byla jsem první československá značka, která v 90. letech vystartovala do světa s obrovským úspěchem. Najednou jsem zjistila, že se nechci podílet na té obrovské mašinérii, která člověka a jeho tvůrčí osobnost sžírá. To jsem se snažila předat i studentům. Doufám, že se mi to podařilo.

Cesta k úspěchu je náročná

Co současné módní trendy říkají o naší době, ve které jsme?

Řeknu to jedním slovem – chaos.

Jakým způsobem coby návrhářka vnímáte zájem o módu, posuzování, jak moc jsou ti, kteří recenzují jednotlivá módní díla, erudovaní a jak moc jim my, laici, máme důvěřovat?

Je to jako v každém oboru, Češi jsou brouk pytlík, práce všeho druhu. V Čechách je nejvíc hokejových a fotbalových trenérů – všichni tomu rozumí. Ztrácí se respekt a úcta k řemeslu, a nejenom k mému. Jako kdyby se ztrácely hodnoty, když můžu všechno – koupím si šicí stroj a budu návrhářka. Ale to tak není. Většinou lidé nerozumí, jestli je to špatný materiál, jestli to je špatně ušité. Laik to nepozná.

Jsou dvě akce, kde se můžete orientovat – Designblok nebo Czech Grand Design a pak je to Mercedes-Benz Prague Fashion Week.

Jsou tady kurátorované výstavy, ale vedle toho jsou tady návrháři, kteří to doopravdy moc neumí, ale když se umí prodat, tak jsou publikem braní. A vy se na to jako odborník díváte a říkáte: To snad není pravda. A je mi líto mých studentů, kteří na to mají, a nakonec jsou ve světě uznávaní, a najednou vidí faleš, že předstoupí návrhář, který toho opravdu moc neumí. Ale to je v každém oboru.

A kam člověk má jít, aby se orientoval? Kde informace hledat? Jsou to nějaké publikace?

Dvě akce, kde se můžete orientovat – Designblok nebo Czech Grand Design, kde jsou oceňováni ti nejlepší designéři, a pak je to Mercedes-Benz Prague Fashion Week, kam se nedostane každý, jen ti nelepší, a také to je kurátorované. A to ostatní, to je pole neorané.

Je možné, že bychom se dočkali jména, které bude patřit do první evropské ligy?

Je to reálné, ale těžké, je to velmi nákladné. V našem oboru je dobré, když studujete prestižní školu, protože tam jsou ti hledači. Oni nepřijedou do Prahy, ale jezdí na tyhle školy.

Liběna Rochová: Model|foto:Archiv Moravské galerie v Brně

Abyste postavil kolekci, tak musíte umět pět řemesel – sehnat finance, materiál, zaplatit si šití a udělat si kolem toho reklamu. Tyhle disciplíny musíte umět, být v obraze. A ušití kolekce, to jsou desítky tisíc, a co dál… Nejlépe fashion week v New Yorku – přesvědčit je, že jsem dobrá.

Když si chci udělat přehlídku, musím zaplatit dobrou agenturu, která se orientuje na fashion. A zaplatíte statisíce, miliony. Mně stála prezentace v Düsseldorfu několik milionů.

Musíte mít trpělivost, talent je důležitý, ale také musíte mít štěstí, uvést se na kolbištích. Takže buď studovat na prestižních školách, a pak se vrátit, nebo se zúčastnit fashion weeku.

Sázka na autorskou tvorbu

S jakým pocitem se díváte na osud českého oděvního a textilního průmyslu, když se podíváme na tradici, čeho jsme byli schopní, a na současnost? Čím si vysvětlit ten úpadek?

Je to smutek. V České republice neexistuje v pravém slova smyslu oděvní a textilní průmysl. Díky bohu je tady pár firem, které to ustály, a díky jim za to, že jsou. Ale jinak nám ujel vlak, důvod jsem nenašla, proč tomu tak je.

Textilní velmoc, jaké nádherné látky se tady vyráběly... Bohužel musím jezdit do Švýcarska, objednávat v Londýně, v Paříži látky, protože tady se nevyrábí. A přitom k nám jezdili pro látky! A proč to tak je, na to jsem nepřišla a nemíním to zkoumat. Jenom to je smutek, že návrháři nemohou chodit do českých firem.

Čtěte také

Jak vypadala móda za socialismu? Drželi jsme krok se západem, trendy přicházely s odstupem jednoho roku, líčí spisovatelka

Pietro Filipi, fantastické, ale skončili, a to byla jedna z mála firem, která byla doopravdy evropského formátu, jako jediní si najímali české návrháře, také kolekce měly formu. Bohužel to skončilo.

Není to naše chyba, že jsme začali hledat svět a upnuli se na fast fashion, která je snadno dostupná?

Ano. Ale paradoxně to nahrává tomu, že musíte dělat autorskou módu, protože nejedete v kontextu mass production, ale abyste se uživil, tak musíte mít malou firmu, dělat zodpovědný a udržitelný oděv. Je to zajímavé, ale je to tak, že studenti mají malé ateliéry s malou tvorbou, a konzument se více vzdělává. Takže nejdou do zahraničí, ale jsou tady, ukazují, jaká je česká autorská tvorba.

Je i na nás, abychom měli možná méně věcí, třeba jeden kus od českého návrháře, který déle vydrží, než abychom měli 50 kusů...

Razím to celý život. Radši si koupím kvalitní věc, která vydrží. Proč bych si kupovala deset triček za pár korun, které se rozpadnou. Je to neúcta k přírodě, zpovrchní to člověka, říkám tomu vymývání mozku. Radši si koupím českého návrháře. A zmíním Lenku Vackovou, která absolvovala u mě, má obchod se starými látkami a která prodává i návrhářům. To je také cesta.

Co znamená opravdový úspěch? Poslechněte si celý rozhovor.